Sen 12. 2. 2021
Jsem v jakémsi mně neznámém městě a cosi pracuji, resp. už budu končit, protože pojedu domů do Prahy. Balím si svoje věci, nacházím kožené rukavice pohozené na zemi.
Vás bych tu málem nechal! Jsem rád, že jsem si jich všiml. Milada – moje teta přišla taky něco dělat, nemluvím s ní, ani ji nezdravím, naprosto ji ignoruji. Vše mám a během chůze se rozhoduji, zda chci stíhat vlak, který mi jede. Ano. Vyrážím svižně na nádraží, míjím Miladu, ani se na ni nepodívám.
Jdu městem a najednou je všude zmrzlý sníh. Vidím lyžaře, jak přímo na ulici z vyvýšeného pahorku sjíždí sjezdový oblouk – sjezdovka křižuje cestu. Připadá mi zajímavé, že lyžař musí vždy počkat, až nikdo nejde a nejede žádné auto a pak si teprve může užít svůj oblouk. Sjezdovka je kratičká a tak je to vždy jen jeden.
Zahýbám vlevo na zasněženou pláň, jdu rychle, možná vlak nestihnu, ale nijak zvlášť mě to netrápí. Nejsem si jistý, zda jdu dobře. Po pláni před sebou tlačím tátovy lyže z 80 let. Nechápu vlastně, proč je dvěmi lyžařskými hůlkami před sebou šoupu (současně jsem rád za sníh, protože kdybych je nesl, dost bych se nadřel). Pak si říkám, já je tu nechám! Co mám co nosit tátovy lyže! A přisunu je k dalším retro lyžím opřeným o zábradlí. Ulevuje se mi a jsem za to rád. Myslím na tátu, zda bude mít kecy, ale ať si říká, co chce a stará se o sebe.
Jde se mi hned líp, zahýbám vpravo do prosluněného lesa (který je rázem celý v krásných podzimních barvách). Běžím, abych stihl vlak. Mám pod kalhotami teplé podvlíkačky a je mi dost teplo, ale klušu neochvějně dál. Najednou přede mnou z díry v zemi vyskočí nádherná laň!
Jé! Vydechnu užasle. Křepce běží jen kousek ode mne, vidím ji velmi zřetelně. Je nádherná, tají se mi dech! Pak jí však zčistajasna skočí po krku liška. Je to šok! Jasně vidím, jak do ní zakousla zuby a divoce mrská hlavou ze strany na stranu, doslova z ní rve život. Laň se svíjí bolestí, ale bojuje. Stojím jen asi dva metry od nich (jsem tak blízko!). Ten výjev mě naprosto fascinuje a zároveň bych rád tu krásnou laňku zachránil. Když k nim přijdu blíž, ta liška se mě lekne, přemýšlím. Hned to dělám, stačí dva kroky a liška tuhne, zírá na mne, pouští krk a laň v tu ránu prchá. Liška na mě kouká a ostražitě přede mnou ustupuje. Ráda by pronásledovala svou kořist, ale stojím jí v cestě. Když vidím laňku už dost daleko, jdu dál a hned jak cestu uvolňuji, liška mrštně vybíhá za laní. Úůůů! Ta rychlost! Během pár vteřin dotahuje laní náskok a už je těsně za ní. Lituji, že jsem nepočkal déle.
Obě zvířata probíhají celý velký kus lesa, vidím je mezi stromy a v kruhu se opět vrací ke mně! Mírným svahem dolů jim jdu naproti. A už jsou tu… V loveckém zápalu mě zcela ignorují. Liška se znovu vrhá lani po krku. Au! Ten pohled mě bolí! Musím jednat! Řvu na lišku, vrčím na ni jak zvíře. Je překvapená snad až zaskočená, ale laň pouští. Znovu se na mě dívá, tentokrát už zuří. Není jisté, zda teď nepůjde po mně. Laň je v šoku, stojí a kouká na mě s nadějí v očích. Ustupuji, abych našel nějaký klacek, přitom nespouštím z lišky oči. Na zemi je starý hadr, zvedám ho a jdu proti lišce, která se k mému údivu okamžitě krčí a kňučí jak týraný pes; vidí, že mám v ruce nástroj. Plácnu ji hadrem přes hřbet, přikrčí se ještě víc, paralyzovaná útokem. Teď už vím, že je laň zachráněná. Ještě dvakrát lišku plácnu, abych si byl jistý, že se síla vrátila ke mně. Netýrám ji, jen ji zaháním a uvolňuji prostor, aby laň byla opět svobodná.
