Jsou dvě věci, které se o slávě zas tak často neříkají:
- Být slavný je rozhodnutí.
- Ustát slávu vyžaduje nesmírně mnoho energie a práce.
Každý, kdo si přeje být hercem si zároveň přeje i slávu, pokud kdokoliv říká, že to tak nemá, neprozkoumal ještě dost upřímně svoje nitro.
Sláva k herectví patří a to jak ta dosažená, tak i ta toužená, nedostižná a nakonec i ta odcházející.
Sláva je silně návyková droga (o tom by měl každy adept herectví vědět, byť se na tu záludnou drogu nemá jak připravit). Je to jedna z nejsilnějších drog na zemi, protože přímo souvisí s pocitem moci a výjimečnosti. Být slavný znamená být něco víc, než ostatní. Ta iluze je tak dokonalá, že jedno z hlavních úskalí slávy je ztotožnění se s vlastní nadlidskostí a neopakovatelnou jedinečností.
Jestli je něco opakovatelného a donekonečna recyklovatelného, je to sláva a její nositelé.
Člověk se na slávu nemá jak připravit a nemá ani jak zjistit, zda ji ustojí či neustojí. Přát si být hercem je vědomé (ale častěji spíš nevědomé) koketování s hadí silou, která může opít, vynést do oblak, zranit, ale i zabít.
Sláva se dá přežít, ale herec k tomu potřebuje silnou vnitřní i fyzickou stabilitu (na které by měl celý život aktivně pracovat), aby si zachoval zdravý rozum a zůstal vždy ztotožněný jen se svou obyčejnou lidskostí a ne s neobyčejnou výjimečností.
Není nic smutnějšího, než šašek s přebujelým pocitem důležitosti.
Každý, kdo se potká se slávou, zažije pomýlení, poblouznění, sebe vzhlížení i přílišnou pýchu.
To, jak dlouho se plácá v těchto “slavných” iluzích, tolik svého drahocenného času jako člověk i herec promarní.
Čím později se herec stane slavným, tím lepší předpoklady má pro to ustát sám sebe.
Udržet si slávu a současně na ní nemít pozornost stojí obrovské množství práce.
Herce může vystřelit rychlá sláva na níž sám nemusel aktivně pracovat, to pak bývá ta nejzáludnější zátěž, protože si ten příliš snadno proslavený herec logicky myslí, že jeho opojné (a zasloužené) vavříny už nikdy nezmizí a celý svět bude navždy pracovat, aby on mohl být slavný! To bývá opravdový průser, protože nikdo nebude celý život pracovat, aby někdo jiný mohl být slavný. Takový blázen neexistuje.
Ten, kdo slávu nezažil na vlastním těle, může snadno posuzovat všechny slavné, ale jeho názor je jen mlácení prázdné slámy, protože, kdo ohněm neprošel, nemůže vědět, jak by hořel sám.
Úskalí slávy tkví také v tom, že ji herec ke své profesi potřebuje, protože nezbytnou součástí jeho práce je předvádět role, na něž se dívá publikum. Být hercem jen doma v pokojíku nelze. Bez publika může být člověk malířem, sochařem, spisovatelem, ale ne hercem. Proto je herectví tak zvláštní záležitost – záviděná, vysmívaná, mytizovaná, nedoceňovaná i přeceňovaná a přímo závislá na pozornosti druhých.
Je mnoho herců, kteří se NEROZHODLI být slavní a nevědí o tom. Mají pocit, že sláva k hercům přichází podobně jako výhra v loterii, která se zrovna jim z nějakého důvodu vyhýbá. Nikdo jim neřekl, že se pro slávu můžou rozhodnout tak jako ti, co už slavní jsou.
Rozhodnout se být slavný je překvapivě snadné, byť je to obrovská životní křižovatka.
Sláva je pozornost, kterou herec dostává a každá pozornost je proud energie, která ve zvýšené míře vytváří silný tlak (ten je možné cítit až fyzicky). Herec si na něj po čase zvykne a začne ho považovat za samozřejmý. Při cestách do zemí, kde herec slavný není, teprve zjistí, jak silný tlak na jeho těle sláva vytváří. Tam také může poznat, jak moc mu sláva chybí či nechybí. Některým hercům se uleví, jiní pociťují abstinenční příznaky.
Mantra: VŠECHNA SLÁVA POLNÍ TRÁVA by měla být vyryta do kamene nad vchodem všech hereckých škol.
Klidně i latinsky.
Jan Budař
(Ašrám 10.10.2022)
