Nejlepší mejdan mého života, Jana Plodková a Protektor
23. 7. 2022 Montenegro – Národní park Kolašin
Sen
Dostal jsem jeden z nejúžasnějších snů. Jeho realističnost byla tak dokonalá, že jsem v něm doslova odžil kus života, který byl v mnoha parametrech zcela jiný, než jaký žiji teď v denní realitě a zároveň mi ukazoval, jak nesmírně bohatý vnitřní svět ve mně žije a je tu stále se mnou.
Probudil jsem se – něžně vylovený ze snu, jako když mořskou pannu s láskou vytáhnou nad hladinu a aby se nebála, opatrně hladí její nádhernou tvář.
Dlouho jsem pak zíral k bledému východu vnímajíce sílu těch čerstvých snových obrazů, které právě prošly mým tělem.
Jsem ve filmu Protektor. Dívám se na něj jako divák, zároveň ho tvořím jako režisér (byť si toho nejsem vědom) a zároveň si uvědomuji technické parametry stavby a působení filmové řeči jako bych si užíval mistrovskou lekci filmařiny. To vše souběžně!!!
Vidím Janu Plodkovou hrát její roli, vidím záběr jako bych byl divák i kamera zároveň. Jana prožívá závěr filmu, sedí na židli v dobově zařízeném pokoji (období druhé války), kamera ji obkružuje (pocit mírné závrati a neodvratnosti osudu). Zní skvělá filmová hudba. Jana něco říká, ale o slova nejde, jde o emoci, která je nesmírně intenzivní a zároveň decentní (vždyť to režíruje můj milovaný Marek Najbrt!). Při sledování scén mi až do konce nedojde, že režisérem tohoto filmu jsem ve skutečnosti já (nebo podvědomí, nevědomí, tvořitel nebo kdo!!!).
Když kamera Janu třikrát obkrouží (během pohybu té kruhové jízdy hrají výraznou roli měnící se stíny; pocit nestability vnitřní reality a zároveň neustálé držení pozornosti), zamíří do další místnosti, kde je jen nábytek a průhledy okny ven do dalších zadních plánů (vrstev snu, realit, příběhů, našich struktur), opět výrazné svícení a hra světla a stínů! (Světlo a stín jsou dvě prazákladní vrstvy všech nám známých realit).
Hudba je fenomenální, minimalistická s výrony bombastických žesťů. Procházíme místnostmi a dostáváme se do exteriéru, kde je noc, což působí překvapivě, protože jsme do teď byli zaplavováni světlem. Vnímám, že děj pomalu končí a pořád se na něj dívám jako na cizí film, který jsem přece už několikrát viděl! Kamera projíždí kolem štábu, kde vidím monitory, režiséra, skriptku a další osoby nenápadně a tiše stojící mezi stojany a světly a přitom neschovávající se (zcizovací efekt přiznání působí vždy pravdivě a spojuje nás s naší vnitřní realitou). Kamera opouští štáb a my najednou uvidíme silnou scénu jak z Felliniho.
Přijíždí obyčejný žebřiňák tažený koněm, fouká silný vítr. Na voze stojí dva kaskadéři oblečení jako klauni, jeden z nich vyskakuje za jízdy na hromadu fošen na nichž zavrávorá, velká prkna kloužou a vrtí se. Kaskadér téměř ztrácí balanc, působí zranitelně a přesto obratně jako ten, který dokonale ovládá své tělo. Vítr se do něho silně opře (mimo kameru tušíme mohutný větrák, který však tentokrát nevidíme (kontrast mezi tím, co z tvorby iluze je ukázáno a co zůstává neviditelné působí překvapivě a dává divákovi pocit, že ví víc, čímž je vtahován do děje neboli do hloubky). Kamera se ke klaunovi přiblíží a my vidíme do jeho fascinující tváře (silné epizodní charaktery tvoří zajímavé obličeje – opět Fellini). Oči se zalesknou v záblescích noci, jeho bradka se větrem stočí k ústům tak, že by si ji mohl jazykem olíznout (vítr je element nepředvídaného a neopakovatelného hybatele, stejně jako voda). Klaun působí monumentálně a přesto velmi lidsky (neboť komicky), zazní finální fanfárové žestě v nečekaném souzvuku, který dokonale ladí s emocí obrazu. Kamera opouští klauna právě ve chvíli, kdy bychom z něj chtěli vidět víc (princip dobrého střihu), a ukáže nám horizont kde se rojí blesky. Ty tvoří lidé ze štábu, které opět zahlédneme. Dlouhými tyčemi se dotýkají zavěšeného drátu, čímž spouští výboje energie, které srší k zemi jako mrštní stříbrní hadi. Toto zcizení po okamžiku plného ztotožnění se s iluzí snu (filmu) působí opět katarzně. Film končí, hudba je zas jen sterilně minimalistická (vždyť ji dělali Midi Lidi), ale sen pokračuje…
Jsem v luxusním mnohapatrovém paláci, kde vrcholí můj večírek. Jsou tu stovky hostů, všichni našňoření, voňaví a rozjaření; vrní blahem jak prasata v žitě. Vždyť jsou na mejdanu mezi vyvolenými! Je to jak párty Velkého Gatsby. A ten Gatsby jsem já! Stojím ve smokingu u jednoho z mnoha koktejlových stolků a užívám si svůj velkolepý večer. Ten zámek mi totiž patří (ještě nikdy jsem ve snu nebyl tak bohatý!) a vše, co vidím – platím já. Jídlo, pití, číšníky, hostesky i kapelu, která hraje nahoře na balkóně i dole na parketu i v salónku po mojí pravici. Hrají všichni spolu a zní to jako trojité stereo – trombóny, trubky a saxofony řičí prostorem. Troje (!) bicí odhodlaně drží rytmus. Hlavou mi bleskne: uf, to muselo stát ranec a pak se usměju; vždyť já na to mám!
Slečna, kterou neznám, stojí u stolku s mojí společností. Tetelí se tou fantastickou šou stejně jako já a decentně se mě zeptá: “Jaké to je, mít toto všechno…?” a rozhlédne se po malovaných stropech, bělostných sochách a stovkách hostů.
“My ve skutečnosti nikdy nic nevlastníme,” slyším se říkat, “jen spravujeme.” usmívám se. Jsem šťastný, moudrý, bohatý a spokojený uprostřed svého nejkrásnějšího snu. Kapela navíc právě hraje můj oblíbený Cabaret. Jsem v sedmém nebi.
Slečna mi podává sladkou tyčinku, ukousnu si z ní, pak si ji podezíravě prohlídnu (slečnu i tyčinku).
“Není to nějaká droga?” ptám se, ale nebojím se, ukousnul jsem si jen trošku a navíc jsem tu doma, takže vládnu prostorem a cítím své tělo. Jdu kolem kapely, vidím svého bývalého kytaristu Romana Jedličku, má na puse přilepený komický knír a mračí se, ponížený tím, že ho vidím sloužit, navíc sloužit mně! Je mi to jedno, nechávám mu jeho frustraci a jdu dál. Škvírou ve zdi vidím dva tajné jak mě odposlouchávají. Když je odhalím, krčí omluvně rameny – jsou přece v práci. I oni jsou mi jedno, říkám číšníkovi, ať jim donese čaj.
Střih – jsme na lodi či na velkém voze, který sjíždí mimo cestu, jede po zdi jako by to bylo vznášedlo (nakonec se skutečně vznese). Dva tajní jsou tu s námi, dostali výbornou polívku, moc si na ní pochutnávají. Vznášedlo se odlepí od země a zhoupne se do letu. Lechtání v břiše a svobodný let – božský a nádherný. Dvěma tajným se zvedne žaludek a polívka, co jim tak chutnala, musí ven. Zvrací do kyblíčku. Pobaví mě to a vnímám všudypřítomný humor vesmíru.
Střih – procházím svým mejdanem a kochám se hosty. Vidím i svou sestru. Sedí a mluví a mluví – někomu radí i když je její život rozechvělý jak osikový list. Důležitě žije příběh naší mámy a neví o tom. Jsou tam s ní také její děti – tři! Nejstaršímu Míšovi je asi dvacet (podle toho odhaduji svůj věk ve snu – je mi kolem šedesáti), další dvě děti jsou holčičky. Míša je opilec – frustrovaný a příliš brzy slavný.
Střih – jdu po chodbě zámku. Někomu vypadne mince z kapsy. Beru ji do ruky a studuji na ní datum, kdy byla vyrobena, abych zjistil v jakém roce v budoucnosti jsem takto bohatý. Je težké na ní v husté tekutině snu udržet delší pozornost. Nemůžu datum najít. Mince je nesmírně velká, přes celou moji dlaň.
A pak už mě ten neskutečný sen pomalu vynáší k hladině svítání…
Sedím na posteli a sleduji své dlaně, dotýkají se jako ruce modlícího se. Zrcadlí mi tak dvojí hladinu života – sen a den a sen dne a den snu a sen smrti a smrt snu.
