„Už mnoho let vám na koncertech hraju a zpívám svoje písně. Moje písničky jsou o tom, co všichni známe; o srdcervoucích láskách, svíravých krizích ve vztazích, o mladé i starší erotice, o smutných ztrátách těch nejkrásnějších pokladů, o vlídném stárnutí, které v zrcadle nenápadně nakukuje každé ráno – prostě o každodenním životě, jež námi všemi teče a my pro něj máme soucitné pochopení, protože jím plaveme všichni ke stejným katarzím, radostem a slzám smíchu. O tom všem já zpívám a skládám písně.

Na hudbě miluju improvizaci, to jsou zázračné chvíle, kdy tóny klavíru (nejradši mám koncertní křídla) tvoří jedinečnou hudbu okamžiku, kterou hraji a poslouchám zatímco ona vzniká a vzápětí zaniká. Ten pocit se těžko popisuje slovy. Je to zrod malých vesmírů zabalených do melodií pomíjivých chvil… Je krásné, když u toho můžu být s vámi.

Taky mám rád, když hudbu a poezii mých textů doplňuje vizuální zážitek na velkém plátně (já miluji kino). „Audiovizuální show“ tomu říkám, i když je to trochu nadnesené, protože k ohňostrojům se teprve propracovávám (a vlastně je to někdy lepší bez nich). To, čemu se na mých koncertech vyhnout nedokážu (a ani nechci), je silné spojení s diváky, kteří si mě přijdou poslechnout. To pak skrze svoje emoce vnímám ty jejich a naopak a dotýkám se zas a znovu obyčejně neobyčejné lidskosti. A v publiku sedí třeba chlapík, co jezdí s tirákem a přišel na koncert, protože slyšel moji píseň na cestě do Itálie, nebo paní prodavačka z Lídlu, která potřebuje odpočívat při hudbě, aby jí v hlavě nepípala kasa a vedle ní je muž, co rozjíždí svůj vysněný byznys, ale inflace mu podráží nohy a v řadě před nimi sedí maminka, jejíž syn začal brát drogy a ona neví, co si počít…

Svoje koncerty končívám písní „Všechno smysl má“, protože tomu věřím a ve svých těžkých chvilkách si to připomínám. Těším se, že se na některém z mých koncertů třeba potkáme a spojí nás příběh…“.