Radost – sen 30. 12. 21
Sen 30. 12. 21, 9:08
Vcházím do nádherného luxusního hotelu. Usmívám se, protože si uvědomuji, jak mám rád vyladěné, příjemné a vkusné interiéry. Tady je to přesně takové. Pohladím mramorovou desku baru. Nikoho nevidím, ale hotel opuštěný není, to vím.
Jdu chodbou a tančím si sám pro sebe, bez hudby jen tak z radosti. Vcházím do jídelny, kde je připravený bohatý snídaňový raut – jídlo pokrývá několik vícepatrových stolů umístěných v rohu. V životě jsem takové dobroty neviděl. Chci to všechno sežrat, ale netroufám si, protože tu nejsem ubytovaný. Vezmu si alespoň kus palačinky s čokoládou.
Hmmm!!!! Slast v ústech! Miluji ve snu jíst, člověk se nemůže přežrat.
Tančím dál, přitom nahlédnu do tmavé místnosti, kde medituje a cvičí skupina lidí; u vchodu se válí mnoho bot. Nechci je rušit, jdu dál. Už si i zpívám. Potkávám číšníka, usměje se na mě a říká něco jako:
“To je radost!”
A já se cítím skutečně šťastný a zcela bez starostí.
Procházím kolem recepce a zahýbám za roh, kde na barových židlích u vysokých stolů sedí mnoho lidí. U jednoho z nich jsou starci a stařeny, ládují se dortama. Jeden takový chlap má fousy i košili úplně zamatlanou zákuskama. Taková svoboda, říkám si v duchu, někdy si takhle taky užiju dort, slibuji si. Ještě stále koušu tu výbornou palačinku, mám však v puse i žvýkačku, která se mi mísí s rozmělněnou sladkostí a tak chci žvýkačku vyplivnout. Mířím k záchodu, ale nedojdu na něj, protože uvidím mnoho starých lidí, jak se vzájemně zdraví. Nemluví jeden přes druhého, oslovují se pěkně každý zvlášť podivnými starými jmény.
“Ahoj Mildred.”
“Nazdar Hubárde.”
“Servus Geralde.”
“Buď zdráva, Uršulo.”
A tak podobně. Přijde mi to nesmírně vtipné, jako nějaký skeč od Monty Pythonů. Pak se ta parta důchodců poskládá do dvojic (muž – žena, ale i muž s mužem a žena s ženou), dvojice se postaví do dlouhé fronty ke stolu u něhož sedí dva muži a jedna žena. I oni jsou staří. Já si sedám ke stolku u záchodů a fascinovaně to pozoruji. Napadá mě, že jsem svědkem svatebního obřadu, kdy každá dvojice z té dlouhé řady bude oddána těmi třemi. Muž za stolem promluví.
“Já vás tu vítám. Vítám i Ondřeje Ondříčka…” a ukáže na svého kolegu po pravici, ten se uchechtne, protože to je kameraman Miroslav Ondříček.
“Promiňte, Mirka Ondříčka samozřejmě, to je jako kdybych řekl Petra Abrháma,” směje se ten nešikovný moderátor.
“Mirek blbě slyší, ale něco slyší,” mluví dál muž s pohledem na Ondříčka a já se směju a směju, jak mi to přijde zábavné. Jdu blíž k tomu stolu, abych si je prohlédl, ale Mirek Ondříček si vůbec není podobný a ten druhý chlap má obrovský červený hrbolatý nos.
Pak se však za ním objeví další muž a mně přejede mráz po zádech. Je o něco mladší, tak kolem šedesáti, má kůži jako chameleon; poďobanou a mírně do zelena. Ten muž se na mě podívá a říká:
“To je velká škoda, že nevěříš…”
Já se zastydím a hledám v sobě, za co se to vlastně stydím.
“Ty nevěříš,” opakuje ten muž a mě napadá, že je to Bůh! Nechce se mi tomu ale věřit.
“Jako malý jsi věřil,” chlap zní přísně a není na něj příjemný pohled pro tu jeho divnou pleť. Cítím se nesvůj a jaksi posuzovaný za něco, do čeho mu nic není, přesto nedokážu nic říct, ani v sobě uklidnit ten divný pocit, který mnou vibruje. Jeho slova mě silně zasahují, až mě to překvapuje. Jako bych nedokázal uhnout sám před sebou. Uvědomuji si, že já jsem vše, co v mém snu potkávám a já sám sobě říkám něco moc důležitého, co teď nedokážu docela pochopit.
Vlevo vychází slunce, obzor polívá nádherná zlatá barva. Zasažený tou situací se pomalu vzdaluji od pana Boha (nebo kdo to je) a klekám si na dlažbu. Vidím své ruce, jak se dotýkají šedivých kostek teplých od slunce. Zaplavuje mě silný pocit jakéhosi neznámého smutku a citu. Lehám si na břicho a vzlykám. U toho se dívám na své ruce, které mi stárnou před očima; puchnou a sesychají.
Jsem starý muž a vím, že nevím, kolik času mi ještě zbývá, jen tuším, že ne mnoho… s tímto se probouzím, i když vůbec nechci.
