Herec může na jevišti dělat všemožné bláznivé kusy, může je dělat i před kamerou, doma v pokojíku, v koupelně, na ulici, v hospodě. Může křičet, řvát jako lev, může ječet tak, až zmrazí prostor jako čaroděj, který proklíná, může rychle běhat a vůbec vytvářet zbrklé pohyby, které představují vášeň, může se naopak pohybovat a mluvit velmi rozvážně a pomalu a hle, hned vypadá mnohem moudřejší a hlubší. Může taky říkat jenom pravdu a vida, lidé se smějí (protože kdokoliv odvážně říká skrývanou pravdu bývá velmi zábavný). To všechno zvládne úplně každý, jenom musí překonat tu magickou bránu zvanou stud neboli strach.
Tou se dá procházet různě. Dá se skrze ni propít, hrdlo prolít, to zabírá (ale jen někomu), dá se skrze ni prosouložit, prohulit, dá se tělo vysvalit do herkulovských rozměrů, dá se i budit hrůza, takže se ostatní bojí víc, než herec. To, co magická brána studu však vždy a na každého prozradí, je jeho vztah k němu samotnému, jeho vztah k lásce a k životu, který jediný skutečně „hraje“. Ten jediný je skutečně vidět, doslova jako v pohádce. Proto je taky hercem každý člověk, ale jen málokterý herec je skutečně mistrem svého bytí v přítomném okamžiku (tak jako málokterý člověk?), jímž se dokáže dotýkat té nejjednodušší podstaty v každém z nás a jako ryzí, jedinečná hudba umí katarzemi uzdravovat duše.
Být dechem spojený se svým strachem a studem je podstatou dobrého herectví. To se snadno řekne a zní to jako banální fráze, a přesto v tom nic jiného není. Stud a strach je ve skutečnosti hlavní a jediný motor, který v těle vytváří tu přejemnou vibraci, kterou každý divák cítí a jakmile ji v herci začne vnímat jako skrývanou, potlačenou, vždy najde lež a lež je pro herce smrtelná.
Přitom (paradoxně!) veškeré předstírání všemožných bohatýrů, pitomců, princezen, šašků, čarodějů, detektivů s pistolkou, hokynářů je jen bezostyšné, bohapusté, primitivní, dětsky hravé lhaní. Do nebe volající předstírání – vše, jenom ne skutečnost! A přesto, ten, kdo dokáže lhát tak, že jeho nitro neodejde od jeho zranitelnosti, stává se svobodným a tím i pošetilým bláznem, kterému uvěříme vše, protože on sám dokázal uvěřit, že jeho stud, strach a příšerná tréma není jeho limitem, nýbrž požehnáním, podstatou a esencí, která ho spojuje s realitou a tím i s tou převrácenou hrou na pravdu – s herectvím.
Být lhářem a přitom ani na vteřinu nelhat sám sobě, to je mistrovství a paradox herců.
Učitelem herectví nemůže být nikdo, kdo nepozná rozdíl mezi dobrým a špatným hercem. A naopak, každý, kdo rozpozná dobrého herce od průměrného a mizerného, může být profesionálním hercem.
Dobrým hercem nemůže být nikdo, kdo nikdy opakovaně nedošel se svou obnaženou zranitelností před diváky(a) a tím uviděl a obsáhl sám sebe, protože se dotkl podstaty svých hrůz, běsů, bolestí, smutků i lásky, taky soucitu a přijetí a to jak svých, tak i jeho předků.
Učit herectví je tak snadné, děje se to jako každé jiné učení, jedině příkladem. Učit herectví a neodehrát svoje vlastní zkušební léta je jako učit pilotovat letadlo křídou na tabuli.
Kdokoliv si přeje být hercem nebo přemýšlí o tom, zda by jím být mohl, zda na to má, to jediné, kam by se měl dívat, aby zjistil, jaké jsou jeho dispozice k tomu být šaškem pro druhé a tím si vykoledovat trochu té světské slávy, je stud a strach.
Čeho se bojím?
Jak to poznám, kdo je dobrým hercem?
Poznám to?
Jak poznám, kdo je špatný herec?
Troufnu si to posoudit?
Jaké parametry vyhodnocuji, když posuzuji, komu věřím jeho lživé předstírání a komu ne a proč posuzuji zrovna tyto parametry?
Umím posuzovat jiné nebo mi jde skvěle posuzovat hlavně sám sebe?
Jsou bravurní lháři, kteří zprznili svoje srdce, svoji zranitelnost a dokáží dokonale lhát, tím i křičet, máchat rukama, ronit slzy, pitvořit se, ale skutečný cit je v nich umrtvený, protože by jinak nemohli lží podvádět sami sebe. Takoví herci jsou v politice, ale i mezi obyčejnými šašky umí zazářit. Chybí jim však hloubka, uvěřitelnost, chybí jim jejich vlastní srdce. To, co v politice projde, protože pravda je tam tak drze vysmívaná, v herectví neobstojí, protože to neskonale nudí.
Ten, kdo zná cestu ke svému srdci, ten, kdo ho neopouští, i když v něm hlasy předků volají: „Dál nechoď, nikdo z nás tam nedošel, jistojistě zahyneš!“ Ten, kdo i tehdy kráčí dál, vstříc svému osobnímu neznámu a neopouští sám sebe i v nejbolavějších běsech, nachází pravý poklad, který z každého člověka dělá ryzí pramen lásky.
Vždyť o herectví tu vlastně nejde…
Jan Budař
7.10.2022 Praha
