Díky trenérovi a kaskadérovi Radkovi a díky pozvání týmu Helitom jsem dostal nabídku zažít víkendový kurz slaňování z vrtulníku. Hard Task neboli těžký úkol. Vrtulník vzlétne do výšky zhruba dvanácti metrů, kde zůstane stát. Odtamtud člověk bez jištění po tlustém laně slaní dolů na zem, říká se tomu Fastrope – rychlé lano. Jak říká Radek: “Jenom blbec by se pustil.”
Já se těším i bojím a doufám, že ten blbec nebudu já.
Na Den dětí v sobotu v devět ráno přijíždím na letiště Helitom nedaleko Chotouně. Lehce prší. Dnes je to jedno, protože budeme pod střechou, ale zítra bych nerad klouzal dolů po mokrým laně. Radek mě srdečně vítá; dorazil dnes, aby na moje slaňování osobně dohlídnul, čehož si nesmírně vážím. Krom toho bude během kurzu pomáhat s čím bude třeba. Jsem až v rozpacích, že bude Radek přes víkend se mnou, místo aby si užíval zasloužené volno se svojí rodinou, ale rozhodně jsem moc rád, že tu je a s ním i jeho zkušenosti, rozvaha, humor a skvělý trenérský přístup.
Mám strach. Koktavě mu zkouším sdělit, jak silné je pro mě zažívat jeho důvěru a přejícnost, kterou mi projevuje mimo jiné i pozváním na dnešní akci. Se svým otcem – mým prvním mužským vzorem, jsem si v životě zvykl na ponižování a neustálou kritiku, proto dostat od muže přirozenou podporu a laskavost mě umí až leknout. Radek mě pozorně poslouchá, myslím, že mi rozumí.
“Budeš první herec v Český republice, kterej slaní z vrtulníku,” usmívá se a u toho svižně vyndává svoje kaskadérský a vojenský vybavení. Radek je vždycky a všude perfektně připravený.
“Tyhle boty ti dám, když budeš chtít. To jsou slaňovací, já už je nenosím, u mě by jenom ležely,” ukazuje na pěkné pískově žluté kotníkové boty. Dostávám dárek za dárkem!
Bereme tašky a jdeme do hangáru, kde nás vítají instruktoři a piloti; mezi nimi i Zdeněk, který mi s širokým úsměvem sděluje, že Czech made man je jeho oblíbený biják, který viděl snad dvacetkrát (moje gorilí papuče Jakuba Vrány by se mu hodily). Působí jako velký pohodář a i díky jeho srdečnému projevu se má tréma a strach pozvolna uvolňuje. Zdeňek nám ukazuje zaparkované stroje; různé typy vrtulníků tu stojí krásně naleštěné a opečované, vše je čisté a útulné, což bych v hangáru rozhodně nečekal. Všude je znát velmi příjemná péče o celý prostor – zastřižené trávníky, terasa s květinami, funkční a vkusný interiér.
“Na pořádku si tu dáváme záležet,” říká hrdě Zdeněk. Všímám si, jak taková drobnost jako je uklizený prostor, má vliv na to jak bezpečně se cítím.
Všichni se scházíme v zasedací místnosti, kde nám Zdeněk dává instruktáž v angličtině, protože v naší čtrnáctičlenné skupině jsou i Němci a Rakušáci. Dozvídáme se, jak bude celá akce dnes a zítra probíhat a na co si musíme při pohybu kolem vrtulníku dávat pozor. Taky nám Zdeněk pouští videa, kdy se slaňování Fastrope nepovedlo a došlo k úrazu nebo k úmrtí. Jsou to bolavé záběry, ale fungují. Myslím, že díky nim budeme všichni mnohem opatrnější a soustředěnější.
Kolem jedenácté jdeme slaňování trénovat do hangáru na trenažér. Zhruba čtyři metry nad zemí je kovová plošina k níž vedou schody. Plošina je opatřena rámem, který svými rozměry odpovídá bočním dveřím vrtulníku, kterými se vylézá na dvoje lyžiny – horní a spodní, jako dva schody. Ze spodní lyžiny se pak člověk odráží a slaňuje po laně za zem. Metoda Fastrope se používá při rychlém výsadku nebo v terénu, kde není možné přistát.
Radek mi půjčuje horolezecký sedák, přilbu a rukavice, kterou budu při nácviku potřebovat a jdeme na to. Tlusté, pružné lano spletené z několika menších lan je uvázáno nahoře k rámu plošiny. Začínáme z malých štaflí. Venca – bývalý člen speciálních jednotek tzv. “Urňák” nás zkušeně vede.
“Oběma rukama si chytneš lano, zatáchneš a skočíš.”
Každá jeho připomínka je k věci, nikdy neříká nic navíc a budí přirozený respekt. Myslím, že vnímá v prostoru každý detail tak nějak automaticky.
Nácvik ze štaflí máme úspěšně za sebou, takže instruktoři přinášejí další štafle, dvakrát tak vyšší.
“To samý, jedem,” povzbuzuje nás Venca.
Pět schůdků nahoru, chytit lano, zatáhnout a svézt se po něm na zem.
“Drž ho pevně oběma rukama jako bys ho ždímal,” ukazuje Venca ten správný grif. Postupně se na štaflích střídáme. Přemýšlím, co je to tu se mnou za lidi, co asi ve svých životech dělají. Je tu pár vojáků, taky hasiči, zbytek jsme civilové. Jeden chlapík je zubař a o víkendech si dopřává různá vojenské tréninky. Bylo by zajímavé znát příběhy všech dnešních účastníků, ale není čas na zbytečné řeči, každý se soustředí sám na sebe, aby se za krátký čas naučil vše potřebné. Radek atmosféru odlehčuje svým nakažlivým optimismem.
“Tak co, dobrý?” směje se.
“Výborný,” odpovídám nadšeně.
“Všichni byli?” ptá se Venca. Souhlasně přikyvujeme.
“Tak jdem nahoru, ne?”
Jeden po druhém stoupáme na plošinu (vždy po třech), kde nám instruktorka zacvakne karabinu do našich sedáků, čímž nás lankem spojí s plošinou (později s vrtulníkem). Dole na zemi nás pak jistí druhý instruktor horolezeckým lanem.
“Nejdřív si chytnete lano, pak teprve lezete ven. Nikdy ne naopak!” Volá zespodu Venca.
Konečně na mě přichází řada. Při pohledu z plošiny dolů cítím respekt i strach. Opatrně dám nohu na první lyžinu, lana se držím jako klíště. Cink. Ťuknu se přilbou o horní rám, to jak je moje tělo ještě pořád ztuhlé strachem, nohy se mi trochu třesou. Dám to, dám to, povzbuzuju se v hlavě a bojím se, aby reakce těla nebyla silnější než moje chtění, abych tam „nezamrznul“. Dobré to je, pomalu, ale jistě se nachystám ke skoku. Instruktorka mě povzbudí úsměvem, pak se zeptá:
“Ready?”
“Ready,” odpovídám. Na to ona odcvakne karabinu s lanem, které mě spojovalo s plošinou.
“Ready?” ptá se ještě jednou, tak jak je správný postup ropemastera při výsadku.
“Ready,” říkám já, tak jak nás to naučili při instruktáži. Kdybych ready nebyl, ať už z jakéhokoliv důvodu, musím to říct. Nikdo tu nikoho do ničeho nenutí. Zkušení asistenti tu na nás neustále dohlížejí, hlídají jak jsme na tom psychicky i fyzicky. Radek mě nespouští z očí a já se o jeho pohled vděčně opírám. Asistenka mě poplácává po rameni, což je signál: teď už je to, chlapče na tobě. Lehce se odrážím a slaňuji po laně k zemi, zatím ještě jištěný. Je to jen chvilka, ale adrenalin ji výrazně prodlužuje. První pokus nebyl špatný. Rukavice pěkně pálí, jsem rád, že jsem si špičky prstů olepil náplastí, jak nám poradil Zdeněk.
“Dobrý, ale před dopadem se rozkroč,” připomíná mi Venca důležitý manévr, který sníží riziko vyvrknutého kotníku na tlustém laně, které se vine po zemi jak obrovský modrý had.
Každý si dáme ještě pár pokusů, kdy nás jistí horolezecké lano a já jsem rád, že s každým dalším slaněním cítím větší jistotu. Už vím, kam dát nohy při výstupu na lyžiny, kde se chytit, jak se nepraštit; je to jak jednoduchá taneční choreografie, kterou se tělo naučí, aby byly pohyby co nejefektivnější a nejbezpečnější. Několikrát jsem sjel tak, že jsem si nestihl lano chytit nohama. Celý skluz pak drží jen ruce. Stačí dva, tři pokusy, kdy ruce vyděšeně makají a nohy nepomáhají a svaly to sakra cítí. Zvlášť, když mám tělo ještě pořád v mírné křeči kdykoliv po laně sjíždím.
“Nohy,” směje se Venca, “když to nechytíš botama, drž se stehnama, kolenama, jakkoliv… hlavně ty nohy nepouštěj! Jinak to dolů jede hodně rychle.”
Než půjdeme slaňovat bez jištění, dostáváme instruktáž přímo na vrtulníku v němž budeme zítra lítat. Krasavec stojí zaparkovaný opodál. Je to impozantní mašina s dvěmi motory, šedivo-stříbrný lak s červenými pruhy. Dostáváme přesné pokyny, jak se chovat při nasedání i při výsadku. Vše musí být relativně svižné, ale ne zbrklé. Minuta provozu tohoto stroje stojí 1200 korun!
Párkrát si zkusíme nasednout a vysednout, Venca nám opravuje chyby a dává tipy, co dělat líp. Pak se s námi rozloučí, hodí na záda svoje dva batohy a vyráží za svým dalším příběhem a že jich v životě určitě zažil!
My jdeme slaňovat zpátky na trenažér tentokrát už bez jištění. Rutina zůstává stejná, jen pocit, že to mám už jen ve svých rukách a nohách mi o poznání zrychluje tep. První pokus je ještě trochu roztřesený. S každým dalším je to lepší a lepší jen občas nechytnu lano nohama. Ruce bolí jak čert, ale jak říká Radek: jen blbec by se pustil. Má pravdu, tělo je chytré, drží se a nepustí i když svaly ve stresu makají o to víc. Je dost rozdíl zvedat činky ve fitku a poslouchat u toho veselý rádio písničky a slaňovat po laně a vědět, že nesmíš povolit stisk ani kdyby hořelo.
Kolem třetí hodiny jedu domů, bicepsy se mi třepotaj jak dva kolibříci. Doma lehnu a spím, i když jsou teprve čtyři odpoledne.
Den D, Výsadek V
V neděli se scházíme na osmou, vypadá to, že nám počasí vyjde. V zasedačce ještě jedna instruktáž, tentokrát k nám mluví majitel a velitel Helitomu – Tomáš; i on dnes bude jeden z pilotů. Ukazuje nám smrťáky kolem nastartované helikoptéry. Au, bolí to… Zadní vrtule, když běží, tak není vůbec vidět. Švác a je po chlapíkovi. Je to jen screenshot, ale i tak to je živé víc než dost. A další – vrtulník přistál v mírném svahu, chlap se k němu po srázu zepředu blíží a horní vrtule mu během setiny seká hlavu.
Uf… je po něm. Chlapi vědí, proč nám to ukazují, rozhodně budu po této podívané kolem vrtulníku poslušný jak beránek.
Konečně je to tady, jdeme do akce! Radek mi půjčuje svoji vychytanou vojenskou helmu a taky vestu, aby mi to na fotkách náležitě slušelo. Přilba nepřilba, když vrtulník startuje, mám staženej zadek, ne, že ne. Tvoříme skupiny po čtyřech a první čtveřice už kluše ke stroji a leze dovnitř. Jsem rád, že mám ještě čas pozorovat, jak to zvládají ostatní.
První vlna slanění je ze stejné výšky jako na trenažéru – cca 4 merty. To zvládáme všichni bez problémů. Pak ovšem vrtulník nastoupá do výšky dvanácti metrů a to už je jiný pocit. Když se poprvé sunu ke kraji, abych se postavil na lyžiny, dostávám závrať. Odhaduju, že jsem tak ve výšce třetího patra. Hlavně ať se mi neblokne hlava, modlím se v duchu. Pomalu dýchám… výdech delší než nádech. Chytnu lano, spíš se ho křečovitě držím. Opatrně našlápnu na lyžinu. Lano si umístím mezi chodidla. Snad mi zas nevypadne.
“Ready?” křičí Venca do hluku motorů.
“Ready,” kývnu.
Karabina je pryč, teď už mě nic nejistí a já stojím na lyžině vrtulníku a bojím se podívat pod sebe.
“Ready?” ptá se znovu.
“Ready,” říkám spíš mechanicky (moc ready si nepřipadám). Venca mě poplácá po rameni a já vím, že se musím odrazit a skočit, pokud možno hned (každý malý zamyšlení tady stojí litr!) a u toho se rozhodně ne-pu-stit rukama. Nohama pak obepnout lano a děj se co děj, dostat se bezpečně na zem. Daří se, jedu dolů a je to jen chvilka, ale zdá se sakra dlouhá. Nade mnou burácí helikoptéra. Běžím od lana pryč a zaplavuje mě pocit euforie. Dokázal jsem to! Jsem první herec v České republice, který slaňoval z vrtulníku metodou Fastrope. Vcelku banální událost pro lidstvo, ale obrovská pro mě.
V další hodině s námi vrtulník obletěl malý okruh a my znovu slaňovali na heliport. Pak jsme byli vysazeni pár set metrů od heliportu, kde nám připravili simulaci záchranné mise. Na figurínách jsme si vyzkoušeli resuscitaci a transport zraněného dítěte. Potom byl ještě jeden výsadek, už poslední, kdy jsme stabilizovali a odnášeli zpět na základnu reálného figuranta. Vojenské cvičení se vším všudy, při tom všem jsme vždy vysedali z vrtulníku metodou Fastrope. Byl to nabušený víkend plný akce a nových zážitků.
Jako bonus jsem ještě dvakrát letěl vrtulníkem. Poprvé s Tomášem, který s námi ve vzduchu dělal neskutečný manévry, až jsem se bál, že si cvrknu do kalhot. Podruhé to bylo v menším stroji s Davidem, který mi trpělivě vysvětloval, jak se vrtulník pilotuje a já si mohl všechny řídící manévry vyzkoušet. Byl to úžasný pocit vnímat, že letíme nad krajinou jako obrovská vážka a sebemenší pohyb kniplem ovládá náš let. Výhledy na krásnou krajinu nedaleko Chotouně jsem si moc neužil, byl jsem celý opocený z toho, že řídím helikoptéru. Já fakt řídil helikoptéru!
Děkuji za obdarování, kterého se mi dostalo: Radkovi, Tomášovi, Zdeňkovi, Petrovi, Vencovi i všem instruktorům a pilotům. Moc vám děkuji za krásný a silný čas 1. a 2. Června 2024.
(c) Jan Budař 2024 Veškeré další publikování je možné pouze se souhlasem autora
