Zavražděný papír
Naber si pěkně na štětec barvičku, (je jedno jakou, ale tyrkysová je dost parádní), vezmi velký tvrdý, (čím tvrdší a větší, tím lepší) papír a tu barvičku na něj nanes. Pak chvíli počkej, je to velký krok! Potom opět bezohledně zmáčkni tubu a nech štětec ať si šmrdlá, ťupá, krouží, brázdí křížem krážem po papíře jak ho/tě jenom napadne. Nevymýšlej, co budeš kreslit, (to by ses zbytečně zdržoval a ukrad by sis to nejcennější), jenom dávej barvy na běloskvoucí panenský papír a tím ho jednou provždy znič. Pošli ho do věčných lovišť, skartuj ho, znehodnoť, pohřbi. Dej mu, co mu patří – zánik v duhových výstřicích všech smrtí a zrodů života. Nemysli na umění, (to by byla pošetilá zbytečnost i když tak lákavá!). Umění je stejně mrtvé, neboť je v něm dávno dovoleno vše a díky tomu žije v každém z nás. Děti, co kreslí všechny stejně by o tom mohly vyprávět.
Když se nějaký dětský obrázek zachová, někdo chytrý ho zarámuje do pěkného, drahého rámu a pověsí na zeď někam, kde svítí slunce, vždy bude to dílo mít zcela nevyčíslitelnou hodnotu. A to nejen pro autora, ale i pro všechny, kdo autora milují. Jak prosté! Jedinečná galerie je na světě. Umění je všude a ve všem a v přírodě nejvíc a na tu nikdo z nás nemá a tak nič barvičkou bílý papír jeden za druhým, tvoř si svou jedinečnou výstavu s názvem “Zavražděný papír”. Penetruj do něj, pomiluj ho, ber si ho jak nadržený jelen svoji laň a mysli jen na ten nádherný dětský pocit; rozpatlat barvu v tlusté a pokud možno hodně mazlavé vrstvě. Kochej se tou nezměrnou svobodou. Koupej se v bezedném oceánu dětské tvořivosti z něhož navždy čerpají a čerpali všichni mistři světa.
Jo!!!! Buď. Buď svobodný…
Jo!!!! Buď. Buď svobodný…
Střídej barvičky; hnědá, oranžová, zelená… mrksej je na papír, dělej všemožné zvuky, mluv si u toho nahlas, co ti jen myšlenka vrhne do úst a užívej si to grandiózní bezčasí, kdy nemusíš nic dokázat. Jen zničit papír…
Kreslíš si a není kdo by určil, zda jsi dost dobrý, zda červená je na správném místě, jestli žluté náhodou už není moc. Ne! Jsi jen ty a s tebou tvá duše, srdce, penis, vagína, zadek, předek, dítě, tyran, milenec, bojovník i kněžka; vy všichni se vrháte skrze štětec na papír a kocháte se barvičkami.
“Co je umění ať rozhodnou druzí, ty zatím tvoř,” řekl Andy Warhol.
Je mi čtyřicet tři let, tolik a tolik jsem toho už vytvořil, přesto mám pocit, že teprve teď jsem zničil svůj první dospělý papír. Jako dítě jsem jich jistě zničil hodně, ale pak jsem uvěřil dospělým, že je důležité mít vše správně, neplýtvat barvou ani papírem a hlavně, že je hodně užitečné nakreslit něco pěkného a pořádného.
Od té doby jsem se bál ten bělostný a dokonalý papír pokazit.
Už nikdy víc! Kde jsou nějaké papíry? Kde jsou, žádný přede mnou není v bezpečí…
Uááárghóóóííí… (výkřik slasti).
