Jan Budař píše pro Reflex o své cestě kolem posvátné hory Kailás v Tibetu

Nejsilnější místo na Zemi

Toto mé povídaní v sobě bude mít mnoho slz. Mých slz. Věřím, že i tak a snad právě proto bude pro vás něčím zajímavé. Nedávno jsem absolvoval třídenní pouť kolem posvátné hory Kailás v Tibetu. Viděl jsem lidské maso syrově vydané na pospas prosluněným horám, modlící se poutníky poklekající i lehající si do jačích výkalů, hory a oblohu v tisíci možných barvách. Viděl jsem nemotorné čínské vojáky při ranní rozcvičce, a hlavně horu Kailás, o níž se říká, že je nejsilnějším místem na Zemi a na jejíž vrchol noha člověka nikdy nevstoupila.

 Na cestu do Nepálu a Tibetu jsem se podíval díky cestovní kanceláři Livingstone a měl jsem to štěstí, že vedoucím naší patnáctičlenné výpravy byl samotný Ruda Švaříček — majitel a zakladatel Livingstonu —, slavný cestovatel a horal. Já, člověk spíše městský, jsem se na dvacet pět dní ocitl v prostředí, které je mi podobně vzdálené jako severní pól. Rudovo indiánské jméno by mohlo být: Ten, který se nezastaví.Program našeho zájezdu byl nabitý k prasknutí. Jedním z jeho hlavních bodů byla pouť okolo posvátné hory Kailás. Teď už to můžu směle říct: kdybych tušil jen z desetiny, na jakou cestu jsem se to dal, nikam bych nejel. I přesto jsem teď velmi vděčný a šťastný, že jsem mohl zažít vše, co mě na mé pouti potkalo.

 Den 0. — strach

 Naše pronajaté džípy křižují Himálaj už čtvrtým dnem a dnes konečně dorazíme do Darchenu. Odtud se zítra vydáme natřídenní pouť kolem Kailásu tak jako desítky, ba stovky dalších poutníků, abychom uctili své bohy, ať už jim dáváme jakákoliv jména, a abychom se za pomoci tohoto silného místa dotkli sami sebe. Spát ve výšce 4000 metrů nad mořem je pro mé tělo dost náročné. Nedostatek kyslíku způsobuje bolest hlavy a malátnost a s tím se spí těžko. Díky permanentnímu lehkému přidušení dostává zabrat hlavně psychika, zvlášť když je tu neustále přítomná hrozba horské nemoci, která je smrtelná a není na ni žádný lék. Jediné, co pomůže, je dostat se co nejrychleji opět do nížin. Moje enormní představivost, jež je při tvůrčí práci výhodou, je mi tady velkým nepřítelem. Mysl prakticky neustále konstruuje tisíce scénářů, jakou bídnou smrtí zajdu. Vyčerpaný na skále, obklopený Tibeťany, kteří nade mnou točí modlitebními mlýnky, jaci smutně hýkají a náš vedoucí Ruda marně vyhlíží vrtulník, jenž by mě dostal z horských výšin. Vrtulník se zdržel, protože Čína, to je jeden velký totalitní bordel. Za tuhle větu by mě tu zavřeli a možná i mučili. „Je to hodně věc psychiky. Člověk musí bejt v pohodě,“ radí Ruda, který vyšplhal na nejednu osmitisícovku. Ano, souhlasím, ale jak může být člověk v pohodě, když to nemá pod kontrolou! Smrt hrozí už jen samotným pobytem ve vyšší nadmořské výšce, chce se mi argumentovat, ale vím, že bych byl Rudovi pro smích, a tak mlčím a dál vymýšlím, jaká nebezpečí mi hrozí. Nebuší mi srdce nějak prudce?! — Probouzí mě myšlenka z mělkého spánku. Už za pár hodin vyrážíme a já mám pocit, že jsem ještě neusnul! Co já tu, proboha, dělám? Mé myšlenky se pak na chvíli přerodí ve sny, stejně vyděšené a chaotické.

 Den 1. – očistec

 Chtít mít vše pod kontrolou. To je něco, co známe všichni, a není na tom nic špatného. Chceme kontrolovat, co jíme, kde žijeme, s kým spíme, s kým spí ten, s kým spíme, co je pravda a co lež, co si o mně myslí druzí a čemu se to, proboha,smějí, nebo taky jaká rizika nám kde hrozí a jak se jim můžeme vyhnout. A pak se potkáme s něčím tak zvláštním, jako je pouť, a ta, ať už je jakkoliv dlouhá a vede kdekoliv na světě, nám často ukáže, že kontrolovat neustálou proměnu přítomného okamžiku nelze. Lze se jí oddat a nechat se unést tam, kam by nás naše mysl posedlá kontrolou nikdy nepustila. „Pudem tak šest, sedum hodin, volným pohodovým tempem,“informuje nás Ruda na startu. „Dneska je zákaz spěchu!“ Zdůrazňuje. „Ale bylo by dobrý tam dojít nějak rozumně, Kailás vypadá při západu slunce impozantně.“ Ty dvě informace jsou pro mě poněkud v rozporu, ale nenechám se rozhodit, v klidu přičtu k Rudovu „pohodovému“ času tři hodiny a dostanu jako vždy mé tempo zvané „Na pokraji vyčerpání“ a všichni se zvolna vydáme na cestu.

 Pohřební supi

 Stojím na kameni a před sebou vidím kusy roztrhaných lidských těl. Nadechuji nezvyklý sladce štiplavý pach. Nade mnou se ladně a ostražitě vznášejí supi. Jsem na „nebeském pohřebišti“. Tibeťané tu pohřbívají mrtvé tak, že tělo sekáčkem rozporcují a nechají rozsekané kusy ležet na zemi. Supi vše sežerou do posledního kousku. Kolem se povalují klobouky, kalhoty, košile, trička, které tu lidé rituálně odložili, aby si připomněli pomíjivost našich životů. Oblečení se hřeje na slunci a už nemá být kým nošeno, kým obdivováno. Tady začíná naše pouť kolem hory Kailás, jež je prý osou celého vesmíru. Uvnitř se chvěji a vydávám se dál. Na trase potkávám malé děti i stařešiny, Indy v péřovýchbundách s kyslíkovými bombami, Číňany s teleobjektivy jako moje ruka, Tibeťany s modlitebními mlýnky a pytli od cibule, které slouží jako batoh. Je tu jen velmi málo bělochů. Číňané okupující Tibet přísně kontrolují silná a posvátná místa. Drze a nevyzpytatelně rozhodují o tom, komu dají povolení jít pouť kolem Kailásu. Je skoro zázrak, že naše skupina patnácti Evropanů to povolení dostala. Po devíti hodinách dosahuji dnešního cíle — kláštera Dira Phug. Můj odhad se potvrdil, jsem na pokraji sil. Ohromený zírám na severní stranu impozantní hory a kdesi uvnitř mě se začíná otřásat osa mého malého vesmíru. Jsem ve výšce 5000 metrů nad mořem a zítra bych měl vystoupat do horského sedla ještě o 600 metrů výš. Mám strach. Ohromný strach. A nemám to pod kontrolou.

 Osa se hroutí

 Sedím na posteli v temné, chladné místnosti, kde dnes spíme. Hlava bolí, tělo se motá, je mi na zvracení. Jdu ven, dýchám řídký vzduch, snažím se nešlápnout do jačího či lidského hovna. Kailás se na to nepohnutě dívá. Při pomyšlení na další dva dny chůze je mi mdlo. Vracím se do pokoje. Mám zimnici, čekám a nevím vlastně na co. A pak konečně s jakousi zvláštní úlevou všechno pouštím a propukám v nekontrolovatelný pláč. Vzlykám jako malý chlapec. Má mysl pochopila, že prohrála. Dostávám čaj, polévku, vonný olej na čelo. Vlídná péče a láska, jež mi ostatní věnují, mě dojímají, pláču o to víc. Malá tibetská holčička nakukuje do pokoje, chvíli na sebe hledíme, ona pak celá zmatená volá tatínka, neví, co se dělá, když dospělý muž pláče. Uléhám do spacáku a stále pláču. Mé pohyby jsou mechanické a dětské. Přichází bezesná noc a každá moje myšlenka se obává blížícího se rána.

 Den 2. — smrt

 Ráno mám pocit, že jsem nespal ani minutu. Mysl v absolutní panice, tělo zesláblé. Skutečnost, že mám jít devítihodinový pochod, mě naplňuje absolutní hrůzou. Mám chuť dát všechny peníze komukoliv, kdo mě odsud dostane. Přichází Iva — lékařka – a Ruda — vedoucí – zjistit, jak jsem na tom. Stydím se, mám pocit, že selhávám. „Tak co, draku, jak je?“ 

„Stejně jako včera. Nic moc.“ Pípnu jak chromé ptáče. Dostávám prášek na uklidnění a paralen.

„Musíš se rozhodnout, jdeš s náma dál?“ ptá se Ruda. V jeho hlase sice slyším pochopení, ale i naléhavost. Moje mysl řve: Nikam nechoď, zabije tě to! Tělo touží ležet a nechat se odnést do bezpečí. A přesto kdosi ve mně ví, že jediná možnost je pokračovat. Slyším se, jak říkám.

„Jo.“

 Sedlo — Dolma La

 Vystoupat do sedla mi trvá pět hodin. Ploužím se jak stařec, malé tibetské děti mě předbíhají a prohlížejí si mě. Je mi to jedno. Soustředím se jen na to, abych šel kupředu. Když míjím ortodoxní buddhistku, jež celý okruh padesáti čtyř kilometrů absolvuje tak, že si při modlení lehá na zem, vstává, popojde a zase si lehá, vžene mi to slzy do očí. Znovu věřím, že když ona má dost sil, já snad tutéž cestu budu schopen ujít. Dojímá mě prakticky všechno. Tváře ostatních poutníků, podobně vyplašené, jako je ta moje, slunce ozařující úchvatné hory, babička, již podpírají její vnuci, muž, který jde o berlích, chybí mu noha, a přesto se usmívá. Odhodlání a odvaha každého člena naší evropské výpravy. Slzy si přicházejí, jak se jim zlíbí. Zázraky se dějí, dosahuji vrcholu sedla. Kdosi vyhazuje do vzduchu papíry s modlitbami, výská u toho jak malé dítě. Lidé se objímají, radují, modlí, děkují. Srdce mi nestíhá bušit, cítím jeho tep v každém svalu, cítím, že žiju. Sedím na kameni a sípu hlubokými nádechy. Už vím, že každý, kdo projde tímto sedlem, zažije cosi výjimečného. Tak jako já právě teď. V očích všech lidí okolo vidím něco, co nás spojuje. Báli jsme se a ukázalo se, že nebylo čeho. Nevím, kde beru tu jistotu, ale už vím, že stejné je to i se smrtí. Pláču a mé slzy mi vytékají zpoza slunečních brýlí. Z celého srdce si přeji, abych se, až přijde okamžik mé smrti, cítil v bezpečí.