Jednou jsem byl králem

 JEDNOU JSEM BYL KRÁLEM

 Jan Budař

 Povídka

 I.

    Tak, dneska je to přesně dva měsíce, co jsem se rozved, napadlo Richarda v přehřátém džípu kdesi uprostřed západního Tibetu. Aby si taky nevzpomněl na manželku, teď už teda bejvalou. Má ji pořád rád a jsou chvíle, kdy je přesvědčenej, že ji dokonce miluje. Ale ona tomu nevěří. Její chyba! Napije se vody, v horách se musí hodně pít. Teď jsme tak čtyři a půl nad mořem. Přitom je kurevský vedro. Navíc, kvůli tomu, že se rozved je vlastně teď tady. Zájezd za sto tisíc – Nepál – Tibet. Adventure style. Spacák, hrníček, lžíce, čelovka. Když dobře, tak levnej hotel se suchým hajzlem – limitovaná V.I.P skupinka deseti lidí. To aby přišel na jiný myšlenky a nečuměl doma na ten absurdní rotoped, kterej mu zbyl po Marii. Prej si ho můžu nechat. Pěkně děkuju! Na Marii si ale stejně vzpomene skoro každej den a to už viděl jedinou žijící Bohyni Kumárí v Nepálu, buddhistický mnichy u posvátný hory Kailash i čínský okupanty, co ti zabaví kudličku, když jdeš do lesa. Zase už zastavujeme na nějaký vyhlídce. To ten bláznivej vedoucí zájezdu – Kamil. Všechno fotí. A to je tady už asi pošestý. Horolezec. Kdykoliv vyšplháme těma našima starýma džípama někam na kopec, stavíme a fotíme. Aspoň se můžu vychcat. Richard je právník. Při rozvodu je to výhoda, nemusíš si platit právníka. Richard si o svým povolání nikdy nedělal velký iluze. S oblibou říkal, že když umíš mluvit tak, aby si druhej nevšimnul, že lžeš, můžeš dělat právníka. A to umí každej druhej. Navíc je to jedno z mála povolání, kde si můžeš účtovat za to, že pošleš mail – 1500 plus dph za jeden a to je hodně přátelská cena. Jen ten vnitřní klid a mír o kterým už toho hodně slyšel a přečet se nějak ne a ne dostavit. A to mu bude za rok čtyřicet. Takže pro dvacítky neviditelnej a šedesátníky bere jako vrstevníky, jasná krize středního věku. 

    Ale je tu nádherně, vydechne při močeni nad linií zasněžených vrcholků na obzoru. Ozve se hvizd píšťalky. To je Radim. Bodrý podnikatel z Kyjova. Bůh ví proč, veze si s sebou policajtskou píšťalku a jak malý děcko hvízdá kdykoliv se skládáme do aut. Baví to snad jen toho našňupanýho tibetskýho řidiče, co tančí všude, kde stojíme. Ale co si to furt strká do nosu, to by mě teda zajímalo. Kokain těžko. Ten snad ani v Číně není, ne? Tak jako u nás za komančů. To je droga bohatých a úspěšných vykořisťovatelů. I Richard si jednou dal. Asi hodinu si nebral vůbec nic osobně. Nádherná úleva. Ale to mě brzo čeká i bez kokainu. Kde jinde než v Tibetu! Třeba ten řidič není našňupanej, třeba je osvícenej, napadne Richarda. V Tibetu se osvítí každej, řekla mu kamarádka Irena na squashi dva dny před odletem. Ale Irena je dealerka Ibuprofenu a z duchovní literatury přečetla tak akorát Malýho prince. Už s ní hrát nebudu a spát taky ne, uvažuje Richard. Sice má pěkný kozy, ale vždycky když přijde v těch svých růžových teplákách s nápisem Ibuprofen, připadám si jak pacient, co mu dali vycházku. Radimova píšťalka ještě jednou svolá všechny zpátky do aut. Horal Kamil informuje, že se výprava nachází ve výšce 4320 metrů nad mořem a že do království Guge to jsou už jen dvě hodiny.

II.

  „Tak partičko, shromáždíme se na chvilku. Budu údernej a krátkej.“ Svolal Kamil skupinu na úpatí města Caparang v dávném království Guge. Když řekne Kamil, že bude údernej a krátkej, bude to malá přednáška. 
„Caparang, to je naprostá bomba.“ Kamilovi zazáří oči, Richard poslouchá jen na půl, fascinovaně hledí na kopec pokrytý ruinami domů, chrámů a paláců. Ostré slunce se opírá do hliněných zdí bez střech, i do jeskyní vyhloubených ve skále. Před sedmi sty lety tu žilo tři tisíce lidí, informuje Kamil a je vidět, že to tu miluje. Ti nejchudší v nejspodnějších patrech ve vyhloubených jeskyních. Bohatší vrstva v domech ve střední části hory a úplně nahoře v paláci král se svou rodinou a dvořany. Sedm set let staré ruiny a přesto Richard rozeznává, kde byly kdysi okna, dveře. Holé hliněné stěny ohraničují dávno neexistující pokoje, kuchyně, ložnice. Všude tam kdysi bujel život. 
„Tak si to teďka projdeme, každej pěkně svým tempem,“ končí svou údernou přednášku Kamil. „V 16:15 se tady zase potkáme. Prosím vás, dávejte bacha, ať někam nespadnete. Je to naprostá pecka, co?“ Přitaká Kamil sám sobě a vyšlápne do schodů tempem horala, takže za tři minuty nám všem zmizí z očí.

III.

    Richard zdolává schod po schodu, noří se pomalu do starodávného města. Vody mám málo, slunce peče jak zběsilý, vzduch je tu řídkej, stěžuje si sám sobě. Na každým pátým schodu se musí zastavit a vydýchávat. Skupina v čele s Kamilem se mu ztratila kdesi v ruinách. Hurá! Aspoň chvíli nemusím poslouchat toho pošuka Davida, co s ním jedu v autě. Vegetarián, jogín, teď už snad žije jenom z prány, nebo co. Děckám doma zakázal televizi, aby nebyly negativně ovlivněný. Sám je ovlivněnej nějakým mistrem z Indie, ale toho mu nikdo nezakáže, protože už není malej chlapeček. Blbý je, že si myslí, že je tak nějak duchovně dál, než všichni ostatní, čímž sere úplně všechny. 
„Bože, ten mě dráždí. Ty jeho kecy!“ řekne Richard už nahlas. „Macho typ, co předstírá nebeskou pokoru. Přitom manželce, když s ní spí, určitě říká, ty moje malá indická děvko a řeže jí u toho málou. Ale jenom vyjímečně, při úplňku, aby to bylo hezky pránický. Bože ten mě sere.“ Ulevuje si, Richard zadýchaný náročným stoupáním. 
„Takovej přemeditovanej Brouk Pytlík,“ zasměje se vlastnímu vtipu, ale po pár metrech se přece jenom zastydí, že si tak neoblibuje toho nebohého ajťáka z Brna. Při pohledu na buddhistický chrám, k němuž právě došel, si pokorně připomene, že všichni děláme to nejlepší, co umíme.                
    V chrámu hlídá čínský průvodce i když už vlastně není co. Sochy božstev jsou buď zničené nebo ukradené, ve stěnách s nádhernými freskami se šklebí desítky děr, které tam nejspíš svými samopaly nadělala Čínská lidová armáda, když v roce padesát šest okupovala Tibet a tvářila se, že ho osvobozuje. Lež je lež a lží zůstane, to Richard jako právník ví moc dobře. Ten otylý Číňan teď věří, že důležitě ochchraňuje to málo, co z chrámu zbylo tím, že zakazuje turistům fotit. Chová se stejně urputně a absurdně jako vojáci, co tu stříleli. Lidské počínání tak často nedává smysl, přemýšlí Richard a křivě se na sadistického číňana usměje. Když vyjde opět ven na ostré tibetské slunce, vysloví v duchu přání: Chtěl bych si odsud odnýst něco, co vyrobil člověk. Tehdy, před sedmi sty lety. Zhluboka se nadechne a pokračuje dál ve výstupu. Už budu nahoře, snad! Úzkým tunelem vedoucím až na vrchol hory se Richard konečně dostane do nejvyššího patra rozlehlého města. Tady bylo sídlo krále. Richard se posadí do stínu královského paláce, počká až jeho plíce několika mocnými nádechy doženou kyslíkový deficit a žasne.

IV.

     Pod ním se rozprostírá zcela neuvěřitelná krajina. V dálce se podél řeky táhne jediný pruh zeleně, jinak jsou všude rozlehlé písečné hory roztřepené do fascinujících tvarů. Vypadají jako obří kupy vylité, ztuhlé malty. A támhle úplně v dálce jsou vidět zasněžené vrcholy velehor. Je to pohled pro bohy. Z nejvyššího bodu kopce shlíží také na trosky města, které se ovíjí kolem celé hory. Richard zcela fascinovaný nasává atmosféru toho zvláštního místa. Nikde nevidí živou duši. Všimne si, jaké je tu ticho. Pouštní pohlcující ticho. Jen vítr se jemně prochází po střeše královského paláce. Zní to, jako by tu někdo skutečně byl. Ale není. Richard se raději rozhlédnul. Sám sobě se zasměje. Z pastvin u řeky, kilometry vzdálené, k němu dolétá cinkání zvonů. Tibetští Jaci se tam spokojeně pasou, maličcí jak ryzsypaný kmín. A pak se stane zvláštní věc. Ten cinkot jačích zvonců jakoby snad vypnul časoprostor této chvíle a Richard si uvědomí, kde to vlastně sedí. Pomalu řekne do ticha:
„Já byl jednou král a toto bylo mé království.“ a jak sám, jediný uslyší ta slova, zachvěje se mu celá páteř tak, až sebou trhne. Zopakuje ta patetická slova a uvědomí si, že tam kde teď sedí, ve stínu královského paláce, jistě někdy seděl i sám král této veliké říše. Já byl ten král! Napadne Richarda. Irena, ta ze squashe, věří, že žijeme mnoho životů. Ona sama prý byla svoje prababička. Richard se jí vždycky smál a teď tu sám sedí a znova nahlas opakuje tu větu, která ho zase rozechvěje.
„Ja byl jednou král a toto bylo mé království.“ 
Jakoby ta vyslovená slova uměla čarovat. Richardovi ožívá Caparang – hlavní město dávné říše Guge, přímo před očima. Slyší výskot dětí, smějící se ženy, muže, jak o čemsi diskutují. Slyší slepice, koně, psy, kozy. Kdesi teče voda, praskají ohně, kupci se hádají. Mniši mumlají své mantry, jejich bubny se tříští ve spleti domů do dunivé ozvěny a vše se to slévá do jednoho proudu. Působí to jako hudba z velmi vzdálených krajů. Richard vidí vojáka na stráži, který jediný, kromě královské rodiny a dvořanů, smí být v nejvyšším patře tohoto města. Rozhlíží se po okolí a hlídá bezpečí všech jeho obyvatel. Uctivě se králi pokloní a pak už si ho nevšímá. Ví, že král nechce být rušen při své meditaci. Richard zavírá oči, vzdálené zvony jaků ho nesou dál do vědomí těch zaniklých časů. Jestli jsem král, tak můžu i popravit, napadá Richarda a hned ví, kdo půjde první. 
„David,“ zašeptá. Ano, ten nesnesitelný jogín. Ale za co? Oponuje Richard sám sobě, ale už je pozdě. Moc je příliš opojná. Představuje si, jak popravčí zvedá meč a s příští vteřinou to křupne a je po životě. Je to tak snadné, uvědomí si Richard. A nejde to vrátit. Cukne s sebou a otevře oči. Život města je rázem pryč, jsou tu zas jen vybělené rozpadající se ruiny. Richard se hluboce nadechne a lekne se síly, kterou právě zakusil. Já popravil! Král popravil? 
Ano.
A měl jsem na to právo?
Ano měl! Jsi král! Slyší čísi hlas v sobě. 
„Ano, já byl jednou král a toto bylo mé království.“ Řekne potřetí nahlas. Zvuk těch slov ho tentokrát dojme. V půlce věty se mu zlomí hlas. Ve stínu paláce se rozklepe zimou, ale asi to není zimou. Spíš silným uvědoměním, že ať už to, co právě zažil byla jeho fantazie nebo byl skutečně v minulém životě králem slavné říše Guge, prožitek, který prošel jeho tělem tam nikdy před tím nebyl a teď už tam je. Richard se prudce postaví. Zavrávorá a chytí se vetché zdi paláce. Červená omítka mu zůstane za nehty. Vše pomine s absolutní spravedlností, uvědomí si při pohledu na své zapráše ruce a na všechny ty stěny bez střech dole pod sebou, které se už stovky let odevzdaně drolí, jak vysušené pláty bílého marcipánu.

V.

   Richard pomalu schází dolů dávno neexistujícími uličkami, prochází dveřmi, už navždy otevřenými, hledí do oken bez okenic, prolézá dírami. Snaží se neuklouznout na sypajícím se kamení. Občas nějaký zvedne, aby zauvažoval, zda si ho má odnést a přitom nemůže přestat myslet na tu královskou vznešenost, úctu, obdiv a zároveň absolutní moc nad životy druhých, kterou zažil na vrcholu hory a která v něm stále zůstává. Jsem špatný člověk? Nebo jsem prostě člověk jako každý jiný? Podlehl bych tomu pocitu, který chutná všem na světě stejně? Pocitu nekonečné moci. Richard si se slzami v očích zvolí tu druhou variantu. Jsem člověk jako každý jiný, i když jsem byl možná někdy králem. Z mé  pýchy mi zbyly jen slzy marnosti, tak jako ze slavného města tu jsou už jen holé zdi.

VI.

   Richard už vzdal, že by v troskách domů mohl najít předmět vytvořený člověkem. V kapse si odnáší tři oblázky a pomalu klesá zpět k autu. Beztak už na něho čekají. Pak ale zahlédne malou prohlubeň ve skále, kus bokem od hlavní cesty pro turisty. Bělají se tam zvláštní kulaté předměty. Vyškrábe se k ní po svahu a ztuhne překvapením.
Do jemného písku v malém výklenku  kdosi zasázel kulaté keramické reliéfy velké asi jako dětská dlaň. Hoví si tam jeden vedle druhého, je jich tu snad dvacet. Richard bere jeden do ruky, rozezná na něm sedícího Buddhu. Na jiném zas Šivu, vedle z prachu sotva vyčuhuje další. Višna! Užaslý bere do ruky jednu placku po druhé a poznává na nich různá božstva a bytosti buddhismu. Z druhé strany je vždy otisk palce toho, kdo hlínu vtlačil do formy. 
„To je blbost,“ řekne nahlas Richard. Nevěří, že by ty reliéfy mohly být staré sedum set let a někdo je tu jen tak zasázel do písku jak trpaslíky na zahrádku. Ale kdo by sem nosil takově předměty? A proč právě sem? Jeho prsty se zaboří hlouběji a vyloví další a další kusy. A další! To, že jsou takhle hluboko by odpovídalo tomu, že jsou z té doby, uvažuje Richard. 
„Co kdybych zalovil i tady.“ Mluví sám k sobě. „Jestli bude jedna i tady, kde je stěna neporušená,“ Richardovi prsty se noří do ztvrdlého písku o velký kus dál, než leží všechny sošky.
„Tak v tom případě by to znamenalo…“ Richard nedořekne. Jeho ruka, která je skoro po zápěstí zanořená do stěny, cosi nahmatala. Velký kus ztuhlého písku se oddrolí, když Richard ruku vytáhne. Drží v dlani oválný předmět. Na něm je sotva znatelná Bohyně Kálí s nespočtem rozpažených rukou. Je skoro k nepoznání, jak ji stoletý čas pomiloval téměř k zániku.

VII.

   Richard se rozhodl, že na večeři zajde sám. Nějak mu není do řeci po tom zvláštním odpoledni, které zažil v ruinách Caparangu. V nedaleké vesnici s potěšením našel tibetskou restauraci stejného jména – Caparang. Dnes jinde večeřet ani nemůže, pousměje se, usedne jako jediný host ke stolu a objedná si pivo Lhasa. Majitel, sympatický vrásčitý Tibeťan, který navíc umí celkem slušně anglicky, což je tady malý zázrak, se úslužně ukloní a odejde do kuchyně. Richard si před sebe rozloží své tři dnešní trofeje – zaprášené reliéfy Buddhy, Šivy a Bohyně Kálí. Tibeťan vedle nich postaví pivo a zkoumavě se na placky zadívá. Pak vezme jednu do ruky a uznale pokývá hlavou.
„Nádhera,“ řekne. „Odkud je máš?“ 
Richard o svém podivném královském zážitku zatím nikomu neřekl. A svým cestovatelským kolegům to ani říkat nehodlá. Ale někomu by se rád svěřil a tento muž je mu sympatický. 
    Když Richard skončil své vyprávění, tibetský muž dlouho nic neříkal. Celou dobu se ani jednou neusmál, což Richarda překvapilo, protože měl pocit, že vypráví spíše  zábavnou historku. Muž tu stále nehnutě sedí a upřeně se na Richarda dívá. Pak mlčky vstane a donese ještě jedno pivo Lhasa. 
„Když mi dáš jeden z těch medailonů, pohostím tě jako krále.“
Richard se pousměje a částečně z vděčnosti, že ten muž tak trpělivě poslouchal, ale taky trochu z lehkého pocitu viny, že si přivlastnil vzácnou památku, věnuje muži medailon s Buddhou. Oba se usmějí a muž zajde do kuchyně.

VIII.

    Muž nanosil Richardovi tolik jídla, že by to stačilo pro krále i jeho družinu. Richard prosil, ať už nic nenosí, ale muž se nedal zastavit. Přinášel se svojí dcerou další a další jídlo, pivo i kořalku. Richard opilý a přejedený jako nikdy v životě odcházel až pozdě v noci.
Oba mu mávali, muž se klaněl až k zemi, jakoby vyprovázel samotného krále, dokud se Richard neodpotácel do průzračné tibetské noci.
„Co to, prosím tě bylo?“ Zeptala se dcera otce, když sklízeli ze stolu tu horu nádobí.
„Ten muž mi řekl, že byl králem v Caparangu, tak jsem ho pohostil jako krále. Dal mi za to tohle.“ Ukázal dceři hliněný medailon s Buddhou. 
„Podle legendy si směl v Caparangu vytlačit takový medailon  do hlíny každý odsouzenec na smrt.“
„Otče, ty jsi blázen.“ Prohlásila dcera.
Muž jemně přejel prsty po osvíceném Gautama Buddhovi a řekl tiše, spíše jen tak pro sebe.
„Kdyby ten poutník jenom tušil, že to on byl ten popravený muž a ne král, dávno tomu, v královském městě Caparang.“
A odnesl mísu se zbytkem rýže do kuchyně. Pak odešel do jediné obytné místnosti, kde s dcerou bydleli. Otevřel malou vyřezávanou skřínku a z kapsy vyndal hliněný reliéf Buddhy, který dostal a položil ho ke třem podobným medailónům z královského města Caparang.
Chvíli se na ně díval a pak tiše zašeptal.
„I once was a king and this was my kingdom.“ 
Zavřel skříňku a zhasl lampu nad stolem. Je čas jít spát.

…

© Jan Budař