Jak jsme byli s filmem Vítěz a následnou besedou ve věznici a v dětském domově.
18.12.25 v 11 hodin dopoledne jsme v ženské věznici ve Velkých Přílepech promítli náš krátký film Vítěz. Bylo vybráno dvacet vězenkyň. Ženy se usadily a my jsme s Petrem Horkým film krátce uvedli. Po pár větách jsem pocítil tak silné dojetí, až jsem na několik vteřin nebyl schopen mluvit. Už vím, že se emoce mezi organismy přelévají jako voda, takže to bylo i nebylo čistě moje dojetí.
Pustili jsme film. Během projekce jsem na třech místech zažil silnou katarzi soucitu; krásné, hladivé uvolnění slz. Film znám nazpaměť, takže emoce, které cítím během projekcí jsou víc diváků, než mé, zároveň prožité emoce uvolňují mé tělo. Skrze sdílený zážitek a telepatii se katarze násobí (i proto je film v kině s dalšími diváky vždy krásnější).
Vítěz je navíc příběh mého vnitřního dítěte (ve věku asi osmi let), takže se s každým promítnutím tohoto filmečku můj malý Honzík dostává víc a víc mezi lidi. Dávné zamrznuté traumatické pocity se s každou slzou uvolňují a tělo je může zpracovat a pustit. Současně film funguje jako univerzální příběh rodiče a dítěte zpracovaný uměleckou formou do hrané fikce, takže rezonuje s vnitřním dítětem každého diváka bez ohledu na věk, vzdělání a pohlaví. Jak řekl Petr Horký na besedě po filmu: “Někdo je ochoten se na tyto dětské pocity podívat a někdo se ještě neodváží a i to je naprosto v pořádku.” Zatím se ukazuje, že drtivá většina diváků našeho Vítěze se těchto emocí dotkne a my jsme díky tomu vždy přítomni malým zázrakům, kdy sdílení příběhů, otevírání rodinných tajemství a soucit s prožitou bolestí inspiruje všechny přítomné. A takto jsme to zažili i v ženské věznici ve Velkých Přílepech.
Ve 14:30 už jsme byli ve Slaném v dětském domově, kde na nás čekalo kolem dvaceti kluků ve věku od 10 do 14 let. Toto promítání mi vyrazilo dech. Vánoční stromeček v rohu jsme rozsvítili, abychom měli příjemnou atmosféru, pak jsme se s Petrem klukům krátce představili, zhasli jsme světla a pustili film.
Kluci celou dobu udrželi pozornost, byť Vítěz není žádná pohádka; je to dospělý film plný surrealistických obrazů, ale bylo cítit, že hoši pomalu kráčí příběhem spolu s malým Honzíkem a vše soustředěně vnímají. Ve chvílích, kdy se příběh dotkl hlubších, bolavých rovin se začali trochu ošívat. Bylo cítit, že jejich pohnuté osudy jim škubou těly, ale bez jakéhokoliv vyrušení dokoukali film a bouřlivě nám zatleskali. Už to mě silně dojalo.
Následovala beseda a my byli jako vždy připravení rozdat papírky a tužky, aby mohli kluci psát anonymně své dotazy, ale hned jak jsme před ně předstoupili, zvedlo se několik rukou a od té chvíle nás doslova zasypali svými otázkami, při nichž mnoho chlapců sdílelo své bolavé a často nesmírně smutné příběhy – kruté ponižování, fyzické i psychické týrání bylo pro většinu z nich normalitou.
Vstoupili jsme do citlivého a dojemného dialogu, kdy dospělý člověk (pro ně starý chlap) sdílí, jak se cítil jako dítě, když zažíval psychickou šikanu svého otce a oni jsou díky tomu inspirováni a povzbuzeni mluvit (možná poprvé v životě) o tom, co zažívali a často ještě zažívají oni. Rozbrečelo mě to.
“Pane, vy pláčete, to je mi líto” řekl mi malý klučík v první řadě.
“Já pláču slzy, které nebolí. Ty slzy naopak bolest rozpouští,” řekl jsem mu a cítil jsem, že dostávám od života obrovský dárek. Zažíval jsem hluboký soucit s jejich příběhy, který oni cítili a to jim dávalo naději, že i oni mohou bolest svých životů zpracovat a najít v tělech klid a mír.
To, co mě úplně rozsekalo bylo, když si kluci po besedě rozebrali všechny plakáty a cédéčka, které jsem jim přinesl, chodili si po jednom pro podpis a u toho říkali, že plakát nebo cédéčko dají mámě nebo tátovi pod stromeček.
Děkuji mému kamarádovi Honzovi Vosmikovi, že nám tuto projekci v dětském domově ve Slaném zprostředkoval a my mohli zažít jedno z nejkrásnějších a nejsilnějších promítání našeho filmu Vítěz.
Velice děkujeme našim podporovatelům, cherubínům a dárcům, kteří Vítěze podpořili a podporují. Díky vám můžeme pořádat projekce a besedy i tam, kde si nás nemohou koupit.
Děkujeme!
*****
Co dokázal Vítěz na konferenci plné terapeutů
15.5.2025 jsme v 16:21 promítli Vítěze na konferenci Multidisciplinarita 2025 (Zahrada pro duši) pro odborníky z řad terapeutů. Náš patnáctiminutový film shlédlo zhruba 100 diváků a po projekci následoval komentář paní psychoterapeutky Trapkové. Paní doktorka nakreslila na tabuli systém mojí rodiny sahající tři generace do minulosti. Když schéma mého rodu a mých předků komentovala, zažil jsem u toho směs velmi silných pocitů. Jedna moje část se strašně bála a nevěděla přesně čeho. Snad trapnosti, přílišné viditelnosti, toho, že moje nitro bude veřejně posouzeno.
Druhá, hlubší část mého já pociťovala obrovské osvobození, neboť mi docházelo, že něco, co bylo v mém rodě zahaleno tíživým studem a způsobovalo to v několika generacích silné traumatické pocity se uvolňovalo skrze sdílený zážitek, kterého jsem byl právě součástí. Když to, o čem se nemluví přestane být tajemstvím, dějí se zázraky ❤️.
Stará bolest mého rodu i mého těla odcházela, paralyzující stud se rozpouštěl a letitý strach se díval do soucitných a podporujících očí přítomných diváků. Atmosféra bezpečí mě pomalu obtáčela jako láskyplný chápající duch, takže když jsem byl dotázán, jak se po rozboru paní terapeutky a po shlédnutí filmu s tolika odborníky cítím já, zaplavilo mě obrovské dojetí, které uvnitř mě klidným a pečujícím hlasem mluvilo přímo k mému vnitřnímu, vylekanému dítěti. Ten hlas říkal:
“Jsi dost.
Jsi úplně v pořádku.
Máme tě rádi.
Jsi v bezpečí.
Jsi v bezpečí.
Jsi v bezpečí.”
Podlomily se mi kolena. Držel jsem mikrofon a nebyl jsem schopen ze sebe vypravit jediné slovo, pak mi vytryskly slzy jako by se chtěla uvolnit po generace zadržovaná povodeň.
“Cítím obrovskou katarzi,” říkal jsem pomalu se staženým hrdlem, “vnímám v sobě dvě tendence, jedna chce emoce pustit a druhá je brzdí. Současně si uvědomuji, že proud, který si přeje ze mě odejít v podobě pláče nemám pod kontrolou i když bych si to přál.”
V tom okamžiku se ke mně paní doktorka Trapková přiblížila, ucítil jsem její jemný pohyb. Vlna dojetí putovala mým tělem. Pak ke mně paní terapeutka přistoupila a mikrofon mi laskavě odebrala, nejspíš mě chtěla ochránit před mými bolavými pocity.
Já už vím, že ty pocity nebyly bolavé (i když byly plné pláče), byly ve skutečnosti nesmírně regenerující. Kdybych se býval před zraky diváků zhroutil a v sále pražského magistrátu, tam, kde běžně rokují politici, bych si sedl na zem a zažil mé vnitřní dítě plakat a plakat, dostal bych od všech přítomných obrovské množství lásky, které moje tělo tolik potřebuje. Takové zhroucení by bylo pro mě nesmírně uzdravující. Tento pohled na celý děj je pro mě i pro celý můj rod zcela nový.
V první řadě seděla moje máma a moje sestra, i ony pociťovaly silné dojetí a uvolnění traumatu. Máma pak za mnou přišla, plakala a já jsem s ní zažil krásnou láskyplnou chvíli.
Aniž jsme to plánovali, film Vítěz uzdravuje moje trauma a jak se ukazuje dokáže uzdravovat i traumatické pocity dalších diváků a za to jsem nesmírně vděčný. Sebevědomě mohu říct, že Vítěz sklidil obdiv a mnoho odborníků projevilo zájem s naším filmem dále pracovat. Děkujeme za to! 🙏🏻
Velké poděkování patří terapeutce Radmile Telvákové za její péči, ochranu a odborný dohled nad projektem Vítěz.
12.9.25 je SLAVNOSTNÍ PREMIÉRA hraného filmu VÍTĚZ (15min) s následnou ne jen besedou s Janem Budařem a Petrem Horkým v Kině Lucerna. Třeba u toho budete s námi.
Vstupenky na slavnostní premiéru
***
Vítěz – film ve věznici Pankrác
20.12.24 jsme s Petr Horký promítali náš krátký film VÍTĚZ v Pankrácké věznice. Byl to silný zážitek. Přikládám pár zachycených dojmů z této výjimečné události.
Proběhly dvě projekce (v 15 a v 16h). Každou z nich navštívilo cca 30 vězňů. Seděli v tichu na židlích, když jsme vešli do nevelké místnosti. Bylo cítit jejich vzájemné napojení, jako bychom se ocitli v ohradě se stádem, které mezi sebou vnímá každý sebemenší pohyb. Třicet upřených pohledů četlo naše těla. Pustili jsme VÍTĚZE.
Během projekce jsem měl pocit, že diváci s příběhem jdou a na konci první projekce jsem při katarzi cítil dojetí. Už vím, že to není moje dojetí, protože já jsem film viděl nesčetněkrát, ale že v tu chvíli telepaticky vnímám dojetí některého z diváků. Po filmu se zvolna rozproudila debata. Vězni mohli položit dotaz přímo nebo ho anonymně napsat na papírek (některé jejich postřehy a otázky jsou k přečtení na přiložené fotce).
Zazněly zajímavé a mnohdy inteligentní otázky. Jeden z vězňů mě potěšil, když mi řekl, že vnímá komplexnost a široký záběr mojí osobnosti (s tímto pohledem se u diváků setkávám spíš zřídka, většinou mě ztotožňují s rolemi v nichž mě viděli). Jiný vězeň byl pro změnu nadšeným Petrovým fanouškem.
Z debaty bylo cítit, že podobný příběh s šikanujícím rodičem mnozí vězni dobře znají. Při besedě jsme si všichni uvědomovali, jak obrovský dopad má na život dítěte podpora (nebo naopak nepodpora) jeho rodičů a jak silně to ovlivňuje další život. Ředitel věznice nás ujistil, že další, živější debata se mezi vězni rozproudí už bez nás. Ukazuje se, že film Vítěz v divácích opakovaně probouzí ochotu přiznávat věci, které je tíží jako tajemství, často také po shlédnutí filmu sdílí svoje zážitky z dětství, které formovaly jejich životy.
Jeden z vězňů znal moji hudební tvorbu a při loučení se mě zeptal: “Kdy vyjde vaše další řadové album?” Mile mě tím překvapil.
“To teď nevím,” odpověděl jsem, “ale už kvůli vám ho musím vydat.” Dodal jsem s úsměvem a za ten vyslovený závazek jsem moc rád.
Mezi projekcemi jsme měli možnost si poslechnout vězeňskou kapelu. Dojalo mě jejich nasazení. Pět chlapíku v modrých vězeňských stejnokrojích hrálo jak o život. Měli trému (taky bych měl!) a dali do své originální produkce srdce. Při našem upřímném potlesku zažili dětskou radost.
Když jsme s Petrem film VÍTĚZ udělali, řekli jsme si, že by nám dávalo velký smysl promítat ho ve věznicích a na školách a tak je možné, že další podobné projekce ještě uskutečníme. Držte nám palce.
Děkujeme panu řediteli Alexandru Vidlákovi a zástupci ředitele panu Jiřímu Divišovi za možnost uskutečnit projekce a besedy s Vítězem v Pankrácké vazební věznici. Děkujeme také kaskadérovi a herci Radku Brunovi za pomoc při realizaci této události. Náš dík patří také Radmile Telvákové za odborný terapeutický dohled nad tímto projektem.
#janbudar #petrhorky #kratkyfilmvitez #pankrackaveznice
Reakce diváků z předpremiér:
***
O projektu VÍTĚZ:
krátký film s besedou (120 min s 20 min pauzou)
„Je to film našich vnitřních kluků,“ říkají Jan Budař a Petr Horký. „Někdy chce odvahu přiznat si, jaký s nimi máme vztah. Komedie to není, ale to neznamená, že se nemůžete smát.”
Petr Horký a Jan Budař jsou výrazné osobnosti naší kulturní scény. Oba svými aktivitami obsáhnou hned několik oborů. Na projektu VÍTĚZ spojují své tvůrčí síly jako dva filmaři – režiséři, ale i jako moderátoři a „muži na pódiu“. VÍTĚZ (krátký film s besedou) představuje divákům nejenom jejich patnáctiminutový hraný film, ale i následnou moderovanou debatu obohacenou o povídání obou mužů. A že mají oba o čem vyprávět… Mluvit je možné o čemkoliv. Moderuje, odpovídá, ptá se: Petr Horký a Jan Budař a také diváci, kteří mají chuť klást dotazy nebo sdílet své životní zkušenosti. Těšíme se na výpravu za hledáním chlapské duše, na setkání, povídání i na lidské katarze, které sdílení hlubokých témat často probouzí a otevírá tak naše srdce a proměňuje životy.
Diváci budou mít možnost anonymně klást dotazy a sdílet svoje dojmy a zkušenosti.
Po skončení programu následuje autogramiáda.
O filmu VÍTĚZ
I otec může být čulák.
Krátký film VÍTĚZ (15 min) natočili dva režiséři – Petr Horký a Jan Budař.
Snová poetika příběhu vykresluje sílu vztahu otce a syna a význam uzdravení ran, které mohou rodinné vazby přinášet. Tento film by se dal charakterizovat jako psychologicko – autobiografický.
Jan Budař se zhostil i hlavní dvojrole – úspěšného spisovatele, který sdílí svůj dávný zážitek s otcem (Jan Budař) s nímž hrál jako osmiletý šachy. Ve filmu dále hrají: Terapeut (spisovatel Josef Formánek), Malý Honzík (Michael Vesecký), Mladá žena (Jana Badíková) a Zralá žena (Radka Fišerová).
Autor plakátu: Jano Zajíc (www.onostudio.cz)
***
Petr Horký:
režisér, dokumentarista, producent, spisovatel, moderátor, cestovatel, polárník.
Jan Budař:
herec, režisér, spisovatel, hudebník, producent, výtvarník, moderátor
Těšíme se na setkání s vámi…
Děkujeme za podporu!
***
Prezentační texty VÍTĚZE
💫
Co je hlavní smysl filmu VÍTĚZ?
Najít a rozeznat své vnitřní dítě, potkat se s ním. Mít skvělý vztah se svým vnitřním dítětem má obrovský smysl pro život každého člověka, napříč všem vztahům. Když je naše vnitřní dítě šťastné, celý náš život dává hluboký smysl.
💫
Koho film potěší?
Věřím, že film VÍTĚZ potěší milovníky různorodé filmové formy, barvitého filmového vyprávění. Může potěšit mnoho mužských i ženských srdcí. Táta je nádherná životní role a cítí ji, zažívá a potřebuje každý člověk a to i když nemá děti. Kvalita v archetypu otce nám dává sílu a důvěru, se kterou přejeme úspěch sobě i jiným.
💫
S jakým záměrem jste film tvořili?
VÍTĚZE jsme tvořili s přesvědčením, že je to výborný filmový příběh, skvělá zápletka s napínavým rozuzlením. Nabízí krásnou práci s filmovou formou až na hranici surrealismu a to nás zajímalo a bavilo.
VÍTĚZE jsme tvořili s důvěrou, že má smysl takto niterné cesty uzdravení vztahů sdílet.
S jistotou ve šťastný konec jakékoliv bolesti.
Věříme, že film předá mnoho inspirace a podpory pro uzdravení bolestí.
💫
Řešil si tímto filmem Jan Budař své trauma?
Trauma je nezpracovaný pocit, každý v sobě nějaký takový pocit máme.
Když jsem psal, točil, zpracovával tento film, nemyslel jsem na své trauma,
ani na vinu, ani na osvětu toho tématu. Cítil jsem svůj vztah ke svému vnitřnímu klukovi a svoji lásku k filmovému řemeslu.
💫
Proč bychom si neměli nechat ujít váš nový film VÍTĚZ? Jaké je jeho hlavní téma?
- Protože v dnešní zrychlené době to je patnáctiminutovka, která nabízí silný příběh, zápletku i katarzi.
- Protože si možná vzpomenete, že sami znáte nějakého čuláka…anebo…dokonce jím sami jste!
- Protože uvěříte, že na světě a v životě je skutečně jen velmi málo opravdu neřešitelných situací.
- Je to film o uzdravení bolavých míst, která si skoro všichni ze svých rodin odnášíme a většině z nás přestalo dávat smysl o nich mluvit. Je o naději, že naše bolesti je možné uzdravit.
- Hlavní téma je vztah otce a syna a síla důvěry ve schopnost žít láskyplný a podporující vztah, i když ho možná člověk u svých rodičů nezažil.
- Máme radost, že první diváci a mezi nimi i kapacity v oboru psychoterapie film velmi chválí a poukazují na jeho katarzní a léčivý potenciál.
Jan Budař a Petr Horký
