Můj praděda Rudolf a jeho neblahý odchod ze světa
Po Rudolfovi našli placatku a vajgly u trati. Seděl, kouřil, pil a čekal. Hodinu… dvě… Když dopil placatku vstal, pomalu došel ke kolejím, lehl si a hlavu položil na studený kov. Dýchal… Koukal do nebe, zavřel oči a pak je zase otevřel. Podíval se na hodinky; za tři minuty by mu to mělo jet. Takhle je to nejlepší, za chvíli budu mít klid, za chvíli je po všem. Cítil asfaltovou vůni pražců, dlaně se mu silně potily. Dnes už se neholil, nebylo proč… Žena, dvě dcery a syn v malém nuzném bytě, nic netuší. Cítil, jak mu kořalka tepe ve spáncích, na jazyku chuť tabáku. Žaludek se mu stáhnul. Ještě dvě minuty… O tři generace později bude nad touto chvílí poletovat jak malý ptáček Rudolfův potomek – takovou sílu a důležitost má tahle jeho poslední chvíle. Mírný větřík pohladil Rudolfovi vyděšenou tvář, tvrdá kolejnice ho tlačila do zátylku. Jedna minuta; poslední na Zemi. Ještě se hýbu, ještě dýchám, ještě cítím; pomyslelo si tělo, které nevidělo ven. Ještě srdce buší a krev teče. Ještě moje oči vidí, pomyslela si mysl, když se naposledy ujistila, že umřít je to jediné a nejlepší řešení. Ucítil pod hlavou skřípání dlouho před tím, než slyšel vlak přijíždět, to jak se koleje rozcinkaly blížící se smrtí. Otočil hlavu směrem, kde čekal lokomotivu. Už za chvíli… Kolejnice kňučela čím dál hlasitěji a teď už i zaslechl výstražné houkání. Tělo je paralyzované a už takové zůstane, těch posledních pár desítek vteřin na mastných pražcích. Ptáček nad mužovým tělem divoce cvrliká, zběsile poletuje tam a zpět jako by křičel o pomoc, ale nikdo kolem nejde, nikdo na pomoc neběží. Strojvůdce vyjel ze zatáčky a vidí cosi ležet napříč přes koleje, jen pár desítek metrů před sebou. Kláda? Ne, je to tělo a nehýbe se! Ruka prudce trhne za brzdu, ale oba muži už vědí, že zastavit těžkou lokomotivu nejde hned. Rudolf zírá na obrovský černý nárazník a to je to poslední, co jeho oči zalité slzami uvidí. V příští vteřině kola s neslyšitelným křupnutím oddělí hlavu od trupu. Brzdy ječí, vyděšený mašinfíra se vyklání z okýnka a Rudolfovo vědomí se odděluje od fyzické formy, nekompromisně vystřeleno z těla.
Vše je najednou syrové a jasné a nic není takové, jak si to Rudolf představoval. Vůbec nic! Úleva nepřišla. Bolest dostala zcela nový a neznámý rozměr. Matná vzpomínka na neunesitelnou křeč těla se rychle ztrácí a nastupuje ohromující vědomí všech minulých i budoucích souvislostí. A v nich Rudolf jasně vidí, jak zbytečný a nic neřešící čin jeho odchod ze světa byl. To ho udiví, neboť to jediné si nepředstavoval. V té absolutní zbytečnosti jeho sebe umrtvení není ani stopa potrestání nebo zloby, ani kousek nenávisti k jeho malému životu naplněnému mizérií. Jeho čin teď na něj sebevědomě civí jak hloupý, nikým nepochopený vtip, jako nikdy nezazpívaná nejkrásnější píseň, jak mrtvé tělo roztrhané na krvavé cáry. Rudolf (nebo to, co si ještě chvíli myslí, že je on), pomalu stoupá k nebi jak lehounký balónek. Malý ptáček kolem něho (i jím), poletuje a Rudolf pomalu zapomíná jaký je rozdíl mezi životem a nebytím. Lidé pod ním vysedají z vlaku, ti otrlejší si s odporem prohlížejí cizí mrtvé mužské tělo, hlavu s otevřenýma očima, které zírají dál, než kdokoliv živý. Rudolf si vzpomíná, že to nebohé tělo zplodilo s jakousi ženou tři děti a že ty děti budou mít děti a ty budou mít děti a z nich budou další děti. Ve všech těch dětech teď vidí Rudolfova zcvrkající se duše zamrzlou stopu svého zoufalého odchodu, která se jak nezničitelná houba bude vracet a otravovat obyčejné dny a noci obyčejných lidí vzešlých z jeho semene. Stojící vlak vydechuje chuchvalce páry a Rudolf si uvědomuje, co právě zasel do těch, kteří přijdou po něm. S nečekanou jistotou pocítil svůj úděl. Dokud těla těch, v nichž žije jeho krev, neuvolní poslední záškuby jeho zoufalství, strachu a bolesti, kterou on sám neuvolnil, nezpracoval a nedožvýkal, do té doby bude Rudolf existovat v hanbě, zapuzení, zapření, pomluvách a odsouzení ve všech tělech, co žijí díky němu. To bude jeho vykoupení, neboť do všech těchto těl se uložil k nečekanému neklidu, když se tolik těšil na zasloužený odpočinek. U toho si současně (a už poněkud mlhavě) uvědomoval, že toto vědomí je mu dáváno jako největší dar jeho posmrtného bytí.
Rudolf naposledy zakroužil nad věčným místem své smrti a vydal se domů, aby ho život sám spojil s těly jeho dětí. Věděl, že jenom v nich může dojít k utišení té neunesitelné bolesti, kterou teď cítí tisícinásobně víc, než když měl ještě tělo. Věděl současně i to, že jeho parazitující přítomnost v jeho potomcích bude bolavá, trápivá a mizerná jako celý jeho život. Takto si to vskutku nepředstavoval!
Malý ptáček dosedl na jeden z vagónů pod nímž odpočívalo mrtvé mužovo tělo. Svým tenkým hláskem pro něho zpíval píseň, která zůstala bez povšimnutí, což jí nijak neubralo na kráse.
O mnoho desítek let později bude Rudolfův pravnuk s hanbou svého pradědy roky žít. Bude se snažit porozumět sobě, svým myšlenkám, pocitům. Nebude jim rozumět. Bude si mylně přisvojovat traumata svých předků s nimiž má společného jen to, že je potomkem jejich těl. Zároveň bude odžívat a uvolňovat trauma svoje, co jen mu jeho síly budou stačit. Zmizí hranice mezi životy – mrtví budou mluvit i mlčet živými. Vše se stane jedním proudem v němž cokoliv, co je skrýváno bude ničit dobrý spánek jak zanícená rána. Jediné, co nakonec bude dávat smysl je pravda. Svobodně sdílená pravda o lidském bytí, protože jenom takto se odnepaměti přináší bolavým duším láska a mír. Jenom tehdy má život smysl…
Mír Tvé duši, Rudolfe a mír všem duším, jež odešly v zoufalství a strachu.
